Grandhotel

Uťápnutá, podivín, erotoman, psychouš. Ještěd je plný nesnesitelně mikroplošných postav, které otravují natolik, že jsem se nakonec těšil na ty nicneříkající dlouhé záběry na vysílač se zírajícím Taclíkem, na jejichž pozadí se občas Muchow utrhne do krásných melodií. Jinak mě ale štve tenhle náhled na svět, kde jsou všichni buď sobečtí nebo hloupí a ti, kteří si opatrně schovávají nějakou zvláštnost, si zaslouží štěstí. (14.12.2007)

Vizuálně okouzlující (a v českých podmínkách) stylotvorný film (urban art). Doslova obrazová pastva pro oči, ne nadarmo David Ondříček nosí příjmení možná nejlepšího českého kameramana české filmové historie... Ondříček se zajímavou obrátkou ve své tvůrčí evoluci přehoupl od moderních městských komedií pro mladé k osobitě meditativnímu evropskému městskému velkofilmu, něco na způsob Tykwerova snímku Princezna a bojovník... A jestli měla česká Nová vlna jako příznakový rys civilnost, pak typický Ondříčkovův hrdina je freak, nějak vyšinutý, něčím nenormální... Pakliže ale Grandhotel má nějaké slabiny, tak je to jeho estetika modelového světa reklamního prostoru, až videoklipový (pseudo-indie) charakter, koncepční absence nosné dějové linky a (do této chvíle bych nevěřil, že to někdy vyslovím) místy hodně rušivé (myšleny ony industriálně-elektronické zvukové experimentální předěly) hudby Jana P. Muchowa, která ovšem v jiných pasážích (zejména těch romantických) byla nádherná.... Naopak potěšil comeback Ladislava Mrkvičky, stejně jako typově přesně obsazení dalších rolí... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si tahle moderní romantika vysoké hodnocení bezesporu zaslouží... (18.05.2008)

Pustit si tenhle film po 11 letech od jeho premiéry je docela zajímavé. Člověk tam uvidí třeba mladého Taclíka nebo dnes již neexistující obchodní centrum Ještěd, což může vést k nostalgickému povzdechu, jak ten čas letí a jak jsme všichni o 11 let zestárli (jako by to bylo včera, když jsem byl na slavnostní předpremiéře ve Slovanském domě 11. 10. 2006, za účasti autora stejnojmenné literární předlohy, Rudiše, který se ve filmu mihne v malé roli německého turisty). Současně tam o to víc vyniknou chyby, kterých si tehdy člověk nemusel všimnout - děj z dramatického hlediska moc nefunguje, postavy jsou charakterizované hodně zkratkovitě, až do karikaturní roviny (starý Němec, nadržený recepční...), a některé herecké výkony jsou slabé (Dita Zábranská, Ladislav Mrkvička; Klára Issová je naopak skvělá jako vždy). Nejlepší na tom filmu je asi skvělý Muchowův soundtrack a Řeřichova kamera, která vzdává neokázalý hold ještědskému geniu loci. Když to shrnu, po letech na mě ten film působí spíše jako nepovedený zářez v Ondříčkově filmografii, který za vidění už moc nestojí, a který je zajímavý hlavně pro místní rodáky, případně pro čtenáře Rudišovy předlohy, kteří ji chtějí porovnat s filmovou adaptací. (28.11.2017)

"To se hnedka pozná dobrá micina. Že jí ty koziny tak trčej, co? To mi neříkej, že jí tak rajcuje to počasí. Jestli ona v sobě nemá takový ty kuličky japonský, jako ty gejši. Slyšels to? To cinklo. Ty vole, to cinklo." Jaromír Dulava přímo neskutečný. Grandhotel sice nedosahuje kvalit Samotářů nebo Jedné ruky, ale určitě se nejedná o špatný film. 70% (01.12.2014)

Ondříček si vybral slabší chvilku, ale v rámci české produkce se stále jedná o slušný průměr. Osazenstvo Grandhotelu je znovu z ranku exotů, postavy však moc zajímavé nejsou. Ondříčkův osobitý režisérský rukopis je tak možné vidět jen na padnoucí hudební složce a stylových tazích kamery kolem Ještědu a jeho ikonického vysílače. (15.03.2024)