Babel

Babel sice není tak efektní, šokující (bezmezné násilí, bojoví psi) a depresivní (dusná past v podobě nového bytu určeného k milostným radovánkám) jako Alejandrův debut Amores Perros, přesto bude popcorn opět nepříjemně drhnout v krku a colu si pro tentokráte raději ani nedáte. Opět vznikl mezinárodní film, opět se díky němu pohybujeme v náročné narativní struktuře. Divák se tentokráte orientuje podstatně lépe (i když u 21 gramů nešlo rozhodně o žádné mínus, přesto Alejandro zvolil divácky poněkud vděčnější cestu) a sledujeme tak tragickou událost jedné zbloudilé střely, která se odehraje kdesi v Maroku, ale vzápětí se šíří rychlostí blesku i do dalších částí světa, kde přidává další střípky do logicky fungující mozaiky. Nehody a útrapy nepřicházejí z čistého nebe, ale jsou výsledkem náhod a nerozvážných omylů. Originální režisér, který se v poslední době stal velmi žádaným zbožím, tímto snímkem uzavřel vskutku výstavní „trilogii“, kdy první snímek představoval spletitý příběh na úrovni velkoměsta, druhý snímek se pustil na mezinárodní pole a Babel své putování ukončil v globálním měřítku. I v Babelu se dotýká ožehavých témat (terorismus, imigrace), i těch zcela lidských (propast odloučení, ztráta komunikace). Dokonale vypiloval svůj jedinečný vizuální styl, každý příběh má svoji atmosféru, rytmiku i melodiku. Lokace jsou dokonale vybrané, od poeticky větrné marocké pouště až k extramodernímu, střihově bohatému Tokiu. I práce s herci mu jde náramně – tlumeného (za mě výtečného) Brada Pitta nechal s jeho věkovými nedostatky, nenalíčeného, s šedými vlasy, Cate Blanchett sice celý film jen leží a trpí, ale i tak nesklouzla k sentimentálnímu ztvárnění bezbranné ženy. Velice ale potěší chůva Amelia v podání Adriany Barrazy, Mustapha Rachidi v roli Abdullaha, otce dvou chlapců, stejně jako talentovaná Rinko Kikuchi, jejíž svět je pod tíhou nekonečné hluchoty a jež se snaží své sexuální zkušenosti získat docela agresivním způsobem. Ińárritu sice v mých očích natočil poněkud „chladný“ film bez (úplně) emocionálního náboje předešlých počinů, přesto mě zasáhnul o notný kus více (stejně jako v případě Little Miss Sunshine) než Oscarem za nejlepší film roku ověnčená Scorseseho Skrytá identita!! Celkově 80%. (28.02.2007)

Spletitý příběh líčící nám příběhy tří různých lidí, který se pak ve výsledku spojí v dokonale promyšlený příběh. Filmu vládne neuvěřitelná atmosféra a i přestože je hlavně o dialozích a o životních strastí hrdinů udrží vás doslova přikovaný k sedačce a mě nezbývá nic jiného něz Alejandrovi pogratulovat. Dokonalý film. Všem doporučuji. (15.02.2007)

Je zajímavé, že vesměs lidem do filmu nezapadá japonská linie. Mě spíš trochu neladila návaznost té "hraničně mexické", která tu zastupovala problém většiny mozaikových filmů, konkrétně trochu krkolomné a svévolné příchody problémů. Ale beru to jako Inárritovu potřebu vyjádřit se k problému, který je pro něj trochu osobní, navíc tato část je naprosto perfektně zrežírovaná a zahraná (Adriana Barraza). Jestli je ve filmu něco perfektně vyjádřeno, je to sdělení o potřebě citu mezi lidmi (který sna dokáže překonávat jazykové a kulturní bariéry). A druhá a pro mě možná i zásadnější věc. Na útržcích televizního zpravodajství je nádherně vyjádřena povrchnost toku informací a vůbec primitivnost celé té mediální děvky. Informace se neověřují, nepodrobují rozboru, prostě se zařazují do momentálního ideologického obrazu světa, na němž mají "nezávislá média" svůj lví podíl. Ocením každého, kdo na to dokáže ukázat prstem. (24.02.2007)

Režisér Inárritu se opět pohybuje v terénu, který důvěrně zná, a znovu přivádí na plátno několik paralelně se odvíjejících příběhů, které se v určitém bodě a určitými hrdiny protnou. Opět přináší nabuzené emoce, mravní konflikty, střetnutí hodnot a krutá dramata. Tentokrát se navíc snaží o zmapování rozličných kultur uprostřed globalizovaného světa. Jen ten příběh z Tokia mi do celku nezapadal, i když chápu, že Inárritu nemohl odolat tomu začlenit do svého filmu panoramatický snímek Tokia rozzářeného neony a tisíci světel. Tahle část připomínala spíš produkci Atoma Egoyana a zasloužila si spíš svůj vlastní film. Celkově mi přišlo, že narozdíl od jeho prvotiny Amores Perros obsahuje tenhle film méně energie a inklinuje spíš ke krásným obrazům kamery, která zachytává tu skalnatou Saharu, tu svatební veselí v Mexiku anebo nevadskou poušť. Je to ale tak filmově podmanivá podívaná, že nemám problémy s udělením páté hvězdičky. Inarritu je jeden z nejtalentovanějších režisérů současnosti. Celkový dojem: 90 %. (04.07.2010)

Iñárritu je filmový virtuos, který ani svým třetím snímkem nepodlezl laťku, nastavenou předešlými výtvory slušně vysoko. Opět nám nabízí propletenec dějů, spojených k sobě někde tenkou nití, někde tlustým lanem, dějů mistrně napsaných i sehraných. A opět je servíruje v podobě spíše syrové a tím i s větším dopadem na diváka. Asi bych měl přehodnotit žebříček svých oblíbených režisérů... (05.02.2013)