Pravidla lži

“Pravda je to, čemu věříš, nic jiného.“ Každý má svou pravdu a většinou se jí bojí pohlédnout zpříma do očí. Strach. Strach ze sebe sama, ze svého slabého, zranitelného já. Zoufalství, beznaděj. Terapeutická komunita jako místo poslední záchrany, poslední naděje. Možnost schovat se sám před sebou nebo před vnějším světem. Ale utíkat a schovávat se nedá donekonečna, nakonec jsi lapen, svou vlastní slabostí, vnějšími okolnostmi. Záleží na Tobě, jestli se dokážeš vymanit, jestli máš dostatek důvodu začít znovu nebo jestli přijdeš definitivně o všechno. Některé věci se ale změnit nedají, někdy je na veškerý boj už pozdě… Jeden z velmi povedených počinů porevoluční české kinematografie, s citlivou režií, dobře stupňovaným příběhem, výbornými hereckými výkony a v neposlední řadě také s atmosféru potrhující hudbou. (25.11.2015)

...že by šedivé mraky protrhlo slunce? Je nad slunce jasné, že "detektivní" zápletka tam nehraje vůbec žádnou roli, snímek IMHO chtěl ukázat atmosféru, dusno a vykreslit charaktery lidí, žijících v podobných komunitách. Půl hvězdičky prosím berte za odvahu natočit něco jiného, než je 90% zdejší filmové produkce. Pravda, retrospektivy by mohly být nápaditější (i když scéna "představte si, co byste ve svém životě nechtěli nikdy opakovat" byla hustá), ale to je tak všechno, co bych vytknul. Zástup dobrých herců je velice příjemný - Langmajer, Issová, Budař, Dulava, Novotný, Jungmanová, Plesl... Ovšem pokud režisér před projekcí řekl, že máme brát film jako vtip a do jedné z rolí obsadil představitele ředitele nemocnice z Ordinace v Růžové zahradě, je mi už všechno jasné... ;-) (18.01.2007)

Pravidla lži ani zdaleka nepatří mezi dokonalé filmy, ale bez problémů je zařadím do kategorie zajímavých a sympatických snímků. Dá se mu vytknout řada dílčích nedostatků, převážně ve scénáři, především pak poněkud vykonstruovaná historka o tom, že se v malé uzavřené komunitě setkají tři jedinci spojení minulostí a zločinem ve vzdálené zemi. Tahle vykonstruovanost je ale běžná i v klasických slavných detektivkách britských klasiků. Místy hapruje i logika chování hlavních protihráčů, především pak hlavního padoucha v podání Jiřího Langmajera. Taky někteří herci ve vedlejších rolích nejsou zcela přesvědčiví a feťáckou minulost a trýznivost abstinence jim až tak úplně nevěřím. Na druhou stranu Pravidla lži považuju za jeden z nejlepších pokusů o žánrový film v českých podmínkách, který daleko za sebou nechává např. žánrově zpřízněný Anděl exit nebo slaboučkou Perníkovou věž. A ony zmíněné nedostatky se dají přičíst na vrub nezkušenosti Roberta Sedláčka - na to, že to je debut, jde o silný a chytrý film, který se dokáže opřít o řadu působivých dialogů mezi hlavními aktéry v podobě terapeutů a jejich svěřenců. Navíc vyčnívá působivý herecký projev Jiřího Langmajera, který nehraje ani tak démonickou postavu podsvětí, jako spíš malého všedního hajzlíka, který pro svůj prospěch manipuluje svým okolím, je sobecký a zbabělý zároveň. Tahle kreatura je uvěřitelná, je to prostě realistický záporák, kterého můžete potkat i ve skutečném životě. Celkový dojem: 75 %. (18.06.2011)

,,.....zavřete oči a pokuste si vybavit nějakej okamžik ze života, který by jste nechtěli vrátit". ,,Ty vole, zdá se ti, že jsme málo rozhozený?"..... Za ten úvod by se nemuseli stydět ani Američani. Feťáci, prostitutky, dealeři, pasáci. Ti všichni utíkají do K O M U N I T Y, protože už jinam sami před sebou utéct nemůžou. Režisér J.Sedláček je dokumentarista a ze snímku je to cítit. Za ,,mrzký" peníz nám předvádí v některých okamžicích perfektní psychologii postav. Scénář postavený na dialozích, při kterých mě napadá, že snad ani nemohli bejt vymyšlený, protože z nich je cítit ,,život" tedy autentično. Kromě dialogů napínavost děje dotvářejí emotivní ,,hnusné" příběhy formou krátkých flashbacků z mysli přítomných lidí. Je třeba podotknout, že ne vždy vše vyšlo. A je důležité, jak přijmete konec. Buď převládne spokojenost nad výtečným scénářem, místy až neskutečnou hudbou a perfektními hereckými výkony (vyzdvihuji J.Langmajera a J.Budaře), nebo prázdnota z nedokonalého filmového zpracování. Já říkám ,,na českej film DOST DOBRÝ !" (29.06.2007)

Psychologicky vierohodná sonda do určitej špecifickej komunity ľudí. Lenže tu platí scenáristické pravidlo o nepravdepodobných náhodách, ktoré by sme si asi nemali všimnúť vďaka ich dramatickej šokantnosti. Tu totiž zopár jedincov zistí, že sa poznajú z minulosti a mne z toho vychádza, že v Čechách sú tak dve podobné komunity, liečiace sa zo závislosti od tvrdých drog. Film sa zaoberá čisto psychológiou, pacienti absťáky pred kamerou nemajú a pôsobia tak v pohode, že asi ani mimo nej. Pravidlá lži bohužiaľ sprevádza tá povestná česká televíznosť, ktorej je tak ťažké sa v celovečernej tvorbe pre kiná zbaviť. (26.11.2015)