Pravidla lži

Tak tohle mě velmi příjemně překvapilo. S českým filmem to jde od desíti pěti (když nepočítám Svěráky), ale tohle bylo docela dobré osvěžení. Dobrý scénář, dobrá režie a pro film nezvyklé prostředí. Komunita drogově závislých, kde má každý své tajemství a pár z nich spojuje jedna vražda, je pro psychologický thriller perfektně vystavená. A tady to překvapivě dobře funguje.Herecké obsazení je navíc velice dobré, nikdo nehraje špatně a Langmajer kraluje (po sračkoidní Ordinaci měl sakra co napravovat). Škoda trochu promarněného konce, který jsem čekal lepší. Ale i tak jsem velice spokojen (21.11.2007)

Debutující režisér Robert Sedláček jakoby sváděl vnitřní boj, který střídavě vyhrává „Sedláček - dokumentarista“ a „Sedláček - vypravěč fiktivního příběhu“. Dojem z maximálně věrohodného vykreslení jedné podobné komunity a vztahů v ní fungujících, ruší nejasné problesky z minulosti a nakonec nepřinášející uspokojivou pointu. Laciné odhalení z poslední minuty, přidané snad aby se neřeklo, budete nejspíš tušit dlouho dopředu. Není to nijak extrémně rušivý element, samotného mě nepodbízivý styl vyprávění po pár minutách zcela vtáhl a některé typické scénáristické kličky a vedlejší dějové linie jsem bral jako možnost blíže poznat jednotlivé postavy, ne vždy sympatické, avšak hodné zvýšené pozornosti. Podobné snímky obvykle stojí na hereckých výkonech, ač Pravidla lži disponují pár vizuálně pěkně řešenými scénami (hlasování), není tomu v jejich případě jinak. David Švehlík si jako nově příchozí právem nárokuje nejvíce pozornosti, společně s nim jsme zasvěcováni do pravidel fungování skupiny, společně s nim poznáváme ostatní postavy, které postupně přebírají – když ne hlavní, tak určitě – hlasitější slovo. Skvělí herci, které muselo nalákat něco jiného než symbolický honorář, nepříliš okoukané tváře, atypické role. Nevím, kolik scén bylo improvizovaných, ale syrovost jejich projevu v určitých momentech osciluje na hraně zmíněného dokumentu. Dojem „based on a true story“ umocňují také titulky o osudech hrdinů po skončení filmu. Jistě, ne všichni hrají s přehledem Budaře nebo Issové a některé dialogy, nepřekvapivě ty „filmovější“, malinko skřípají. Pravidlům lží lze vytýkat mnoho věcí – od absence souvislého vyprávění, přes délku až k nešikovné práci se symboly (házení sněhových koulí na sošku Ježíše) –, i s nimi před sebou však máme jeden z nejpozoruhodnějších předloňských počinů české kinematografie a hlavně opět český film, který není třeba hodnotit s přimhouřenýma očima jenom a právě proto, že je český. Apendix: Františkův moment, na který chce zapomenout, byl nezapomenutelný. 80% Zajímavé komentáře: Tosim, kiddo, choze, genetique, Mahalik, Fr (03.09.2008)

Škoda té televiznosti... Pravidla Lži jsou v rámci české Kinematografie rozhodně osvěžujícím a odvážným počinem. Zajímavý scénář, konflikty, které nepůsobí uměle (čehož jsem se bál nejvíc) skvělí herci... Tvůrci nejenomže byli velmi schopní, ale měli i spoustu zajímavých nápadů, což nám poměrně často dávají najevo. Jediné, co tedy film totálně shazuje je zcela evidentní nedostatek peněz, které tvůrci na film měli. Je to vidět jednak na velmi televizní kameře (byť se to sprývným nasvícením, filtrem, úhlem a pod. daří maskovat) a především na dost otravné hudbě. Rozhodně musím vyzdvihnout herecké výkony Jiřího Langmajera a Jaromíra Dulavy. A skvělou hlasovací scénu. Langmajer je satan! (12.12.2006)

Pro mne typický endemit české dramatické kinematografie s jasně ohraničenou zápletkou, v tomhle případě i prostředím. Ovšem tenhle český dramatický živočich je rozhodně dravcem a tak se o divákovu přízeň pere přinejmenším hereckými výkony všech zúčastněných ( kupodivu i ježíšek Trnavský tady hrál). I přes notnou dávku předvídatelnosti jsem kupodivu byl celou dobu v napětí, spíš tedy z toho, zda některá z dam nakonec něco ukáže ( SPOILER - neukáže) a tak si nemůžu stěžovat, že by Pravidla lži byla špatnou volbou. (09.11.2013)

Od prvního záběru dávají všemi kroky od barev přes střih po mrazivou reálnost zimního křtu v rybníce jasně znát, že tohle bude silnější káva, než se v českém filmu běžně podává, ne-li přímo "nářez". Zkrátka čistokrevný thriller.Skupina lidí, kteří se nechali dobrovolně zavřít na samotě, aby se zbavili drogové závislosti, vytváří drama modelové, nicméně civilní, bez ozdob; málem dokument. Což svědčí oběma klíčovým kvalitám filmu, náladě a herectví, bohužel už méně jeho stavbě.Jiří Langmajer coby nekorunovaný "kápo", skvělý žonglér s pravdou, tichou hrozivostí a pobavenou nada řazeností, sice kraluje, ale vymykají se i David Švehlík v roli jeho soka-nováčka, Jan Budař, Igor Chmela či dvojice Jaroslav Plesl a Jaromír Dulava, která tu po Grandhotelu stvrzuje svou nejen typovou výbavu.Tichá hra mezi dvěma vůdčími osobnostmi má sílu časované nálože, přitom však do vypjatého mikrosvěta vstupuje i přirozený humor a jazyk vůbec. Hrdinové jsou kvůli terapii otevření, tudíž krutí; vzájemné nahlížení do citů, vztahů i peněz přesně postihuje tíhu místa, kde člověk nesmí mít nic vlastního. Jediný dotek vnějšího světa přináší rodinná návštěva se sladkou holčičkou, o niž divák trne strachy, ač vlastně nemá důvod. Režie vytváří atmosféru až nepříjemně trvalého, byť neviditelného napětí bez úniku prvek krimi z minulosti, účelný, ač ne nezbytný, přivádí do klasického rozvržení hry motiv nepohodlného svědka.Slouží v druhé půli jako rozbuška nutného úderu, připravovaného rafinovaně, ale až příliš dlouze, takže husté dusno trochu vyprchává.To by však vadilo méně než obsáhlé zpovědi blízké sociologické anketě či výkladové pasáže o vnitřních chodu a obřadech komunity aneb "jak se co dělá a jak to tam chodí". Hlavní zrada přijde - či vlastně nepřijde - v závěru, kdy Pravidla lži popřou pravidla žánru úplně. Pečlivě chystaný výbuch se nekoná a titulky o další cestě hrdinů se rozpijí mezi dramatem, dokumentem a mystifikací. Kdyby si Sedláček jednoznačně vybral, měl by vyhráno. (13.06.2020)