Nejvyšší pocta

„MLUVIT O BILLOVI PATŘÍ K NAŠIM NEJVĚTŠÍM ŽIVOTNÍM RADOSTEM. UDRŽUJEME HO TÍM NAŽIVU A NÁS TO POSILUJE…“ ///    Vlasteneckej film. A připomínka války ve Vietnamu. Někdy je to pro našince trochu votrava. Hlavně když se mluví. Nebo když se rozjímá. Občas to všechno „zní“ jako balada: „O statečném a mrtvém…“. Víte co – ať dělají, co dělají, stejně ho kurva neznám! Povídaj vo něm, (furt dokola) ukazujou těch pár záběrů z války, umejvaj… Film má naštěstí jedno eso v rukávu (a nejsou to umírající vojáci)… Takže dva příběhy v jednom. A ten příběh, jestli mu dají nebo nedají medaili, je zajímavější. Závěr je vojensky dojemnej, což voceňuju.   ///  NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zeman mi nechce dát metál. 2.) Operace Abilene. 3.) Když vidím válku, cítím hanbu. /// Thx za titule „espectro“.     /// PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  *  NAPĚTÍ  ne (03.11.2021)

Dobře obsazený, přesto neuvěřitelně nudný příběh o vyznamenání vojáka In memoriam. Snad jediná věc, co mě na filmu bavila, byly velmi povedené záběry a scény z války ve Vietnamu. Tyto doplňující retrospektivní scény jsou hodně slušně natočené a filmařům se podařila vykreslit velmi drsná atmosféra. Nebýt těchto scén, snímek by mě asi unudil k smrti, protože ta omáčka okolo je příšerná nuda. Opravdové emoce dokáže film vyvolat až ke konci, jelikož závěr je velmi dojemný. Není to sice bůhví jaké drama, ze kterého se divák posadí na zadek, nicméně žádný průser se také nekoná. Jde o zajímavé, koukatelné a dobře obsazené drama. 6/10. (03.04.2020)

Nejvyšší pocta je od začátku především neskrývaným tahem na divákovi emoce a ve výsledku musím konstatovat, že se je i přes jejich nespornou prvoplánovost a kostrbatější zápletku nakonec podařilo tvůrcům ve mně vyvolat. Přiznává se mi to ovšem poměrně těžko, jelikož tento skutečnými událostmi inspirovaný příběh neoplývá zrovna prvky, které by z něj dělaly jakkoliv výraznější podívanou. Celá ona zápletka je totiž až příliš jednoduchá, či jinými, výstižnějšími slovy, na dvouhodinovou podívanou se jedná o poměrně neobsáhlou historku, čehož následkem je pak dost pomalé tempo, časté přešlapování na místě a opakující se scény a dialogy. Zarmoutit tu jinak dokáže ještě absence jakékoliv atmosféry, stejně tak jako napětí a opravdu výrazněji vyhrocených dramatických situací, kdy se veškeré takové momenty odehrávají v bohužel až příliš poklidném a nestrhujícím tónu. Co ovšem tomuto snímku hodně pomohlo, jsou výkony jednotlivých herců, především pak těch starších, kdy tu Hurt, L. Jackson, Harris, Fonda, Plummer a Savage předvádí natolik přesvědčivé a silné výkony, že pokaždé, když se kdokoliv z nich objevil, emoce okamžitě získali na intenzitě a právě oni se tak podíleli tím nejzásadnějším způsobem na mém zmiňovaném emočně výrazném dojmu, a díky čemuž jsem pak i společně s veškerými přítomnými postavami dosáhl působivé katarze a příjemné úlevy při dosažení jejich úspěšné mise. Obsahově tak zkrátka sice Nejvyšší pocta nenabízí úplně oslnivý zážitek, nicméně herecké výkony a funkční emoce mě oslovili vážně dost a já tak v souvislosti s tímto snímkem nemohu a ani nechci tvrdit, že nestojí za pozornost. (26.02.2022)

Válečnej film ve smyslu válečných scén to rozhodně není. Ačkoli tam nějaké prostřihy z války jsou, dost často je to stále tentýž záběr. Takže je to spíš takovej typickej americkej doják o vojácích, jejich traumatech a nedostatečným ocenění, amíci na něco takovýho jsou prostě ujetí. Ve své podstatě ale dost nuda a samo americkej konec. Dám tři, ale nejsem si jist, jestli to na to má, i když to špatně natočený neni. (07.03.2021)

„Patton řekl, že by se kvůli ní vzdal velení, Eisenhower zase Bílého domu. Proč si myslíte, že by tohle čtyřhvězdičkový generál a prezident řekli?” Nejprve mu byl nějaký požadavek na udělení Medaile cti pro zdravotníka William H. Pitsenbargera v oněch místech, poté se o tohle nejvyšší vojenské vyznamenání rval jako tygr. I za přispění manželky, která ho nikdy neviděla před ničím couvnout („Strach je dobrá věc. Strach je instinktem pro přežití.”). Jenže právě podobných „povzbuzení” uslyšíme mnoho. Stejně jako nespočet patetických gest. Projev Sebastiana Stana je stejně nezáživný jako tenhle předvídatelný příběh. Naštěstí má vedle sebe takové matadory, jako jsou Harris, Plummer, Fonda, Hurt či Samuel L. Jackson. Ve výsledku se k nám ovšem dostane jen vlastenecký patos, utahané momenty, umělé emoce a závěrečné tlačení na pilu. Docela dietní tři hvězdy. (17.05.2020)