Obsahy(1)
Příběh o tom, jak probíhala volba ponocného v obci Honice, se mohl stát před více než 150 lety. Ale v Čechách se mu jistě budeme smát i za dalších 150 let, i když už místo krojů budeme nosit třeba stříbřité kombinézy a na hlavě tykadla. Tak věrně se Ladislavu Stroupežnickému podařilo vystihnout, jak to u nás doma s naším veřejným životem vypadá a jaká je naše národní povaha. Poprvé se Naši furianti hráli na Národním divadle v roce 1887 a hned vzbudili rozruch příliš jadrnou mluvou. A proto už další repríza byla o hodně umírněnější. Původní text se bohužel nezachoval. Jistě by bylo zajímavé, nakolik by se muselo škrtat i dnes. Obliba díla stoupala na Národním divadle sice pomalu, ale jistě, až se z této komedie stal skutečný český divadelní bestseller. Každá generace má ty svoje se svými zvláštnostmi a jemnými odchylkami, každá inscenace vypovídá něco jiného o své době a svých tvůrcích. Tou předposlední, skutečně revoluční, a diváky milovanou, byli Naši furianti Miroslava Macháčka z konce 70. let, kteří opustili do té doby dodržovanou folklorní inscenační tradici. Autorem posledního nastudování z roku 2004 je režisér Jan Antonín Pitínský. Vytvořil mnohovrstevnatou fresku ze života, plnou nejen humoru a ironie, ale i lidského porozumění. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (24)
Samotné představení za 3, ale to mizerné ozvučení TV přenosu to ještě sráží. Srovnání klasické české hry s těmi světovými nedopadá příliš šťastně. Milý J.A.P. Vaši Naši Furianti mi můžou ... chělo se mi napsat po zhlédnutí této inscence. Tohle že je to nejlepší na co se naše současné herecké generace zmůžou? Doufám, že ne. ()
Přiznám se, že jsem viděl film z roku třicet sedm a pak tuhle verzi. Snad budu mít jednou možnost shlédnout i další televizní divadelní záznamy. Zatím tak tvrdím, že tohle je ta nejlepší, protože tu hraje celá plejáda vynikajících es Národního divadla. Navíc jsou zachovány kostýmní a dobové kulisové reálie. A samozřejmě, že je to hlavně vtipné. Nicméně Naši furianti jsou podle mě jedna z nejlepších divadelních her naší historie, neboť popisují naprosto dokonale českou povahu. Tím spíš je to zajímavé, že je více než sto padesát let stará a přesto se na nás Češích nic nezměnilo. Jsme pořád stejní. Hra popisuje českou malost, závist, ale i chtivost. Obnažuje Čechy naprosto do naha. A s těmito geniálními herci je to úžasná podívaná s níž čas strašně rychle uteče. ()
Ten příběh je až neuvěřitelný. Ani se mi nechce věřit, že to Stroupežnický napsal před 150 lety. Skvěle vystihl mentalitu českého človíčka. A ještě víc je neuvěřitelné, že se ten český človíček za víc než 150 let prakticky nezměnil. Ale alespoň něco pozitivního, ani ti herci se moc nezměnili. Pořád jsou stále dobří. ()
(shlédnuto v říjnu 2014 v Národním divadle) Záznam se od skutečného živého divadla podle různých úryvků, co jsem si pustila, docela liší. Herci už za ta léta své role vyšperkovali a i když jsem se ze začátku ve všem špatně orientovala a jedna pasáž, kde děda dlouze vykládá příběh, jak dělal panského kočího, mě málem uspala, hereckého výkony - zejména Honzy Dolanského a Hartla byly perfektní a jenom lituju, že jsme seděli tak moc vysoko a daleko. P.S. příště si nesmím zapomenout dalekohled! :-D 75% ()
Od nového zpracování Našich furiantů jsem toho moc nečekal. A dobře jsem udělal, alespoň jsem nebyl zklamaný. Donutil byl tradičně úděsný. On už asi neumí být jiný, než pořád stejný. Stejně tak mě nezlamal mistr herec Pavelka, kterého vůbec za dobrého herce nepovažuju. Vtipné dialogy (některé v původní předloze nejsou) Pavelky a Prachaře byly trapné - nesmálo se jim ani obecenstvo. Jediný, kdo mě příjemně překvapil, byl Jan Dolanský jako Vašek Dubský. Divím se, že se tahle inscenace ještě hraje. Uznávám, že moje hodnocení ovlivnilo, že jsem viděl naprosto geniální inscenaci Miroslava Macháčka z 80. let. ()
Reklama