Un delitto poco comune
An Uncommon Crime
Phantom of Death
Režie:
Ruggero DeodatoKamera:
Giorgio Di BattistaHudba:
Pino DonaggioHrají:
Michael York, Donald Pleasence, Edwige Fenech, Mapi Galán, Antonella Ponziani, Giovanni Lombardo Radice, Ruggero Deodato, Caterina Boratto, Hal Yamanouchi (více)Obsahy(1)
Robert Dominici (Michael York), slavný klavírní virtuóz, je mladý, pohledný a obletují jej zástupy žen. Robertův bezstarostný život naruší až bestiální vražda jedné z jeho milenek. Mrtvých žen v okolí povážlivě přibývá a tajemný vrah i přes důslednou práci zkušeného inspektora Dattiho (Donald Pleasence) stále uniká. (J.Connor)
Recenze (16)
Chuťovka z dílny podceňovaného režiséra který rozhodně točit uměl což dokazuje i tento originální snímek kombinující giallo a psychologické drama fyzicky chátrajícího muže kterého tak fantasticky ztvárnil Michael York jehož postupná proměna je špičkově provedena. Dále potěší veterán Pleasence který nikdy nezklame a má oblíbenkyně Edwige Fenech která okouzlí v každém filmu. Moc pěkné. ()
Deodato se vytáhl, když přišel s tímto dekadentním originálním filmem plného zoufalství a deprese. Michael York v roli hlavního hrdiny podal neskutečně odzbrojující výkon. Několik vskutku silných scén, ze kterých mě slušně zamrazilo v zádech. Vidět takové dítě na houpačce bylo strašně smutné a děsivé zároveň. Po Tenebre druhé nejlepší giallo 80. let. Fenech byla neskutečná kočka a tady jako čtyřicítka se mi líbila ještě mnohem víc. :-) UPDATE: Velmi mizerná hudba, ale na lepší nebyly peníze... ()
"The new dimension of giallo" asi takto bych asi pojmenoval tento skvělý film Ruggera Deodata. Hold, konec 80. let si žádal nové přístupy k žánru, protože jeho základní schéma bylo už tisíckrát omleté. Někteří režiséři to vzali skrze Slasher (např. Umberto Lenzi a jeho Nigtmare Beach či Micheal Soavi a jeho Stage Fright), Deodato ale kráčí cestu psychologického dramatu. Odhaluje totiž identitu vraha a sledujeho velice detailně rozpad jeho nemocné mysli. Z každého záběru filmu opravdu číší giallo, ikdyž je jeho základní kostra upravená, nejvíce se pak Deodato drží pravidel na začátku. Ten je opravdu jako vystřižený ze 70. let, neznámý maniak totiž rozjíždí vražednou sérii mladých dívek a žen a na stopě je mu neustupný detektiv. Pak ale režisér láme starému giallu páteř a jak už jsem zmínil výše a odhaluje identitu vraha. Ve snímku postiženého maniaka, klavíristu Dominiciho, přestavuje Michael York, který se svého partu chopil opravdu famozním způsobem. Jeho přerod z frajírského playboye na nenávistného starce, který "nenávidí mladé lidi protože už mají vše před sebou a staré, že už mají vše za sebou" jsem mu věřil v každém záběru. Deodatovi se povedl nejen výběr hlavních herců (dále Fenech a Pleasance), ale také opravdu povedené a velmi pěkně stylizované vraždy. Úvodní vražda na železniční stanici je opravdu stará dobrá škola alá Argento. No abych to celé nějak zakončil, Deodato v mých očích velice stoupnul a já jsem se utvrdil v tom, že i na přelomu 80/90 let se dá natočit atmosferické giallo a ne paskvil Lenziho formátu. ()
Nechcem nijako urážať tu ostatné, intelektuálne podané komentáre, ale z môjho diváckeho hľadiska mi pripadá tento snímok len ako jedna z desiatok podobných kriminálok talianskej drsnej školy. A to ich mám zhliadnutých habadej. Ešte tak ten neotrelý námet si zaslúži pochvalu, ale ako celok film nudí. ()
Deodato aj v tomto filme jasne dokazuje, že je veľmi podceňovaný, a nedocenený režisér. Rovnako je to aj z jeho filmami, napr. jeho Canibal holocaust http://www.csfd.cz/film/22922-kanibalove/ je veľmi nadčasový, a ostané filmy z tohto "kanibalského žánru" mu nesiahajú ani po kotníky, a rovnako musím spomenúť aj bravúrne zvládnutý katastrofický thriller Aféra Concorde http://www.csfd.cz/film/11579-afera-concorde/ alebo kultový shocksploitation House on the Edge of the Park http://www.csfd.cz/film/22923-casa-sperduta-nel-parco-la/ V roku 1988 sa mu podarilo dať dohromady veľmi zaujímavú, až kultovú trojicu hercov: Michaela Yorka, Donalda Pleasence a Edwige Fenech do svojho giallo/shlasher thrilleru Phantom of Death. Napriek veľkým hereckým menám, však spomínaný herci hrajú dosť rozdielne.. U Edwige Fenech som už zo starších filmov od S. Martina zvyknutý že pozná vlastne len tri herecké polohy: Tváriť sa vystrašene, tváriť sa v rozpakoch, a tváriť sa prekvapene. Potiaľ v poriadku, keď ju to v mladosti nenaučil Martino, tak som viacej nečakal, ona je vlastne superkočka aj po štyridsiatke, a od takých sa nejaké herectvo nevyžaduje.. Podstatne horšie je to ale u Donalda Pleasenceho... Ja viem, že vo filme hrá starnúceho inšpektora pred dôchodkom, ale aj tak je jeho výkon dosť unavený a občas nepresvedčivý. Keď v jednej z hlavných scén neskutočne rozčúlený z nepolapiteľného vraha kričal nadávky na ulici plnej ľudí, tak som sa bál že dostane infarkt... Celá váha kvalitného herectva tak stojí na skvelom výkone hlavnej postavy, ktorú zahral Michael York. Ten zahral postavu veľmi úspešného, a tak trochu až namysleného klaviristu Roberta Dominiciho, ktorého všetci obdivujú, tlieskajú a ženy sa o neho bijú. Proste taký tajný sen každého muža. Do tejto idylky však ako blesk z čistého neba zasiahne lekárska správa o jeho veľmi zákernej a veľmi vzácnej chorobe: progérii. Choroba spočíva v tom, že extrémne rýchlo začína starnúť. Psychicky aj fyzicky. Psychicky v tom, že má nečakané záchvaty zlosti, v ktorej bezohľadne zabíja. Hneď prvou obeťou je vlastne lekárka, ktorá mu túto strašnú pravdu o chorobe oznámi... Hneď potom nasledujú ďalšie brutálne vraždy... Všetko sa to odohráva v rozmedzí celého jedného roku, a po celý čas je mu márne v pätách spomínaný starnúci inšpektor Datti. Klavirista Dominici však bravúrne využíva svoju extrémne rýchlu premenu na starca, a tak polícia márne tápe až do nešťastného a smutného konca... Doadato nám tu predstavil dosť nezvyčajného vraha, vraha ktorého poznáme hneď od začiatku, s ktorým prežívame aj jeho smutný rozpad osobnosti a tela... Tlieskam tvorcom, hlavne režisérovi, že dokázal to, že v závere aj napriek brutálnym vraždám vlastne súcitíme s vrahom a moc sa netešíme s toho, žeby ho snáď inšpektor ešte mohol dopadnúť. Psychickú premenu skvele dokresľujú aj mystické a symbolické scény, napr. masky v Benátkach. Celý film má akýsi zvláštny "look" zo sedemdesiatych rokov, nazval by som ho "neskorým giallom"bez neznámeho zabijaka a pointy". Proste Deodato úplne porušil takmer všetky pravidlá tohto žánru ale napriek tomu som tento subžáner cítil s každého záberu. Som veľmi spokojný, a hodnotím medzi 3 a 4... aj keď kvôli slabším hercom asi zostane (zatiaľ) na trojke..:) () (méně) (více)