Sněženky a machři po 25 letech

Sněženky po těch letech neuvadly, ačkoli nikdy nebyly zcela svěží a voňavé. A že tu mají nezaslouženě podprůměrné hodnocení, zaokrouhlím svých 70% nahoru. Skluznice tedy nemají bez šrámů, ale jezdí jim to dobře i tak. Nejvíc jsem skřípal zuby nad Johnovým scénářem, který zarytě tlačí na nostalgickou strunu, (a dělá to neustálým připomínáním prvního dílu a jeho citovaním) obsahuje pětníkovou společenskou kritiku a co do motivů v něm převládá kvantita nad kvalitou. Naopak atmosféru a schopnost nakazit diváka melancholií Taušově filmu nikdo nesebere. Prsty v tom bude mít zvládnutá audiovize, obyčejnost a tedy i blízkost postav (najdete v nich určitě nejen jejich představitele, ale třeba i pár osob ze svého okolí) a asi i moje irracionální slabost pro Veroniku Freimanovou. Každopádně tu máme co dočinění s nejlepší českou (ne)komedií od Vratných lahví. Dřepkins. (17.06.2009)

Tenhle film neměl nikdy vzniknout. SNĚŽENKY A MACHŘI je jeden z mých nejoblíbenějších českých filmů. To, co vzniklo po 25ti letech, mě upřímně vyděsilo. Film, ve kterém se dala očekávat nostalgická vzpomínka na dobu mládí a bezstarostnosti, se stal trpkou výpovědí o zkrachovalých životech, ztrátě iluzí a lidském úpadku. Všichni hlavní hrdinové evidentně nezvládli svůj přechod do dospělého života. Všichni selhali a každý trochu jinak. Navíc ztratili i vše, co je v minulosti spojovalo. Nyní jsou si cizí a společně se scházejí jen ve vzpomínkách. Nyní mají trochu víc zkušeností, ale mentálně zůstali ztraceni ve věku teenagerů. Trochu málo prostoru se dostalo i odrostlým dětem našich „machrů“. Tato linka mohla znamenat únik z deprese rodičů ztroskotanců, ale v zápětí se projevilo, že svůj život zvládají stejně obtížně, jako jejich rodiče. Ačkoli moc nečtu bulvár a společenské rubriky, přijde mi, že do filmu se úmyslně promítly problémy a selhání z osobního života jednotlivých herců a upravily se tak podle toho jejich postavy. Tenhle film je vzpomínkovou akcí herců a tvůrčího týmu. Společně zavzpomínali a vyplakali se sobě na rameni ze svých problémů. No a co divák? Když budu mluvit sám za sebe, mě to naštvalo. 23% (27.01.2011)

Jelikož už jsem byl dopředu připraven na styl tohoto filmu, který se více blíží depresi než komedii, nebyl jsem vůbec zklamán. Ba naopak. Svým způsobem jsem se velmi bavil. Občas je dobré si pustit i takové snímky, které navodí nejen melancholii, ale taky vás trochu nakopnou se sebou něco dělat. Pro mě naprosto zasloužené 4 hvězdy. A hlavně bych rád ocenil výborný hudební doprovod filmu, který byl dle mého názoru nejlepším, který se v českém snímku objevil minimálně od počátku tisíciletí... (24.02.2009)

Podle mě se nejedná o takový propadák, zvlášť, když jsem to čekal ještě horší. Scénář napůl od Radka Johna zaručuje alespoň trochu kvality, která zde určitě je. Pochopitelně, opakující se fóry, na kterých stál předchozí film a humor na bázi lehké stupidity. Jinak se ale, v mých očích, jedná o důstojné pokračování. Většinou neveselé osudy vzpomínajících gymnazistů vytvářejí kvalitní dramatický nádech. Vyvíjející se vztah Václava Kopty a Veroniky Freimanové - velmi slušné. Myslím si, že čistě komediálně laděný film, by dopadl ještě hůř. Rozhodně to stojí alespoň za jedno zhlédnutí. V hodnocení mě utvrdila i dobrá hudba. (12.12.2011)

Keby nuda kvitla, tak som ako letná záhrada vo Versailles. Nadviazanie na jednotku sa nepodarilo a celý dej spadol do akéhosi smutno-nostalgického klišé, ktorý v ničom nezaujal, skôr naopak. Strašne ma mrle žrali a moja pozornosť sa skôr sústredila na hodinky s myšlienkou, že kedy to už konečne skončí. Pokus o humor sa mi zdal byť násilný a trápny. Ani neviem za čo tie 2 *, asi z úcty ku jednotke, ktorá sa už pomaly stáva kultom. (21.11.2013)