Rozhovory s mým zahradníkem

U tohoto druhu filmů, kde se vždy vyskytuje ten dobrý člověk, který žije na venku a trousí ty jednoduché, ale hluboké pravdy, si nejsem jist, zda to není taková červená knihovna pro měšťáky. Aspoň si nepamatuji, že by nějakou rurální idylku napsal nějaký opravdový venkovan. Až do doby nástupu masivní mechanizace v druhé půli 20. stol. byl život na venkově hlavně dřina, tedy pokud člověk nebyl majitel velkostatku. Ostatně první venkovské idylky, které mne teď napadají, pěstovala francouzská rokoková šlechta ve formě pastýřských her, ale určitě se ty navoněné markýzy a jejich elegantní kavalíři v hnoji nehrabali. Tady se taky hlavní hrdina vrací k svým kořenům tím, že si na obdělávání půdy najme zahrádkáře (ani zahradník to není, když je to penzionovaný ajznboňák, který to pěstování zeleniny má jako zábavu či maximálně vedlejší pracovní činnost), sám se věnuje oduševnělejší činnosti. A nějak mne dorazila ta rada s nožem a provázkem, která hnedle na konci filmu došla svého uplatnění, to už bylo moc na pilu přitlačeno. Ale hezké okamžiky ten film má, ne že ne, aspoň když si utahuje z "milovníků a znalců" současného malířství. (22.06.2015)

Skutočne krásny a čistý, malý veľký film zo života, o živote. Daniel Auteuil mi po prvýkrát učaroval len nedávno, po boku Gérarda Depardieua vo Vojne policajtov, no hneď mi bolo jasné, že je to pán herec. Jeho rola mi tak trochu pripomenula Maxa Skinnera zo Scottovho Dobrého ročníka, spočiatku akýsi arogant z veľkomesta, zdeformovaný celoživotnými návykmi, v nádhernej premene v človeka, ktorému môže obrovskú radosť spôsobiť trebárs aj obyčajné polievanie záhradky. Výborne mu však nahrával, pre mňa totálne neznámy, Jean-Pierre Darroussin. Skvelý chlapík a Auteuilov protipól v každom smere. Stovky milých rozhovorov, na ktoré len tak ľahko nezabudnem. 4 a 1/2. (15.09.2008)

Rozhovor s mým zahradníkem plynul by zajisté o něco přirozeněji, nebyla-li by příliš okatě přítomna snaha ukázat, jak moudrý umí být ten nevzdělaný, přírodní a zemitý muž a jak zoufale nenaplněný život vedl neustále kamsi a čímsi hnaný malíř. Přesto se tento film-portrét o dvou stárnoucích mužích pohybuje povětšinou v mezích věrohodného - jde však o ledabylou šedou chůzi šmajdající k slzám, jež nemají doopravdy bolet. (07.09.2009)

Jsou chvíle, které jen těžko něčím nahradíte. Třeba takové letní posezení na zahradě s dobrým kamarádem nad sklenkou červeného, při kterém s ním můžete probrat uplně všechno. A vědět, že se můžete jeden na druhého ve všem spolehnout. A i kdyby jste spolu strávili třeba jen jedno léto, stálo to zato. A stejně tak stojí zato, podívat se na film Rozhovory s mým zahradníkem, který vás pobaví, potěší, ale i dojme, tak jako i život sám. (11.12.2013)

Ani nebudete vědět jak a najednou zjistíte, že jste na francouzském venkově s dvěma přáteli, kteří se znají už od dětství a vy budete tím třetím, který je bude celou dobu někde v koutku jen tiše poslouchat a pozorovat. Příběh o dvou lidech z kterých na vás sálá lidská dobrota i když se na svět dívá každý trochu jinýma očima. Celá tato konverzační pochoutka je navíc proložená spoustou vtipných dialogů. A ani není zapotřebí žádná nervydrásající akce, nebo napětí k vytvoření tak krásného, silného a dojemného snímku, protože Jean Becker o tom ví své. Daniel Auteuil byl jako vždy charismatický a vynikající, ale J.P. Darroussina v žádném případě nezastínil, ten svou roli zahrál taky perfektně a mně s těma človíčkama bylo celou dobu moc krásně u srdce. (05.10.2012)