Smrt čeká všude

Tvrdému chlapskému srdci rozumí Kathryn Bigelow lépe, než půlka akčních režisérů hollywoodské první ligy. Film o partě pyrotechniků, kteří se zapíchnuti v srdci Iráku denně potýkají s problémem ‚červený nebo modrý?‘, snad ani nešlo natočit jinak, než jako napínavý thriller s dusnou atmosférou rozpálených ulic a pouštních dálav. Snad první filmový příspěvek k tématu, který nemoralizuje nad dobrou/špatnou stránkou válečného konfliktu a nesnaží se o pochopení duše islámských bojovníků, ale dává nahlédnout do života těch, jimž zbyl v životě jen cynismus a víra v to, že každý správný postup zneškodnění je ten, u kterého nezařvete. Scény vytažení bomb ze země, hledání detonátoru v autě, či záchrana sebevražedného atentátníka, se hlásí o absolutorium, neboť při nich tuhne krev v žilách. Režisérce ale nakonec podkopává nohy scénárista s tužšími dialogy a lacinou eskapádou s malým Beckhamem. Jinak zatraceně gut! 4 a ½. (04.02.2009)

Je The Hurt Locker kurewský nátěr, nebo kurewský nářez? Napřed si prosvištíme některá slovíčka. Kurewský nářez – válečná podívaná, kde se mezi sebou řežou lidská těla. Kurewský nátěr – válečná podívaná, kde se o sebe třou lidská těla. Z toho vyvěrá jediné. The Hurt Locker je kurewský nátěr. Nikoliv kurewský nářez. ____ Zatímco Star Trek (2009) využíval genius loci Star Treku a vyprávění Hvězdných válek, The Hurt Locker využívá genius loci Království (2007) a vyprávění Tobruku (2008), což jde ruku v ruce s dvojím: A, Mísí se tu euforická filmová fotogenie s dokumentaristickou úctou k srdci věcí samých. B, Nejde tu o vyklenutí příběhu, nýbrž o vyklenutí vztahů mezi vojáky, čemuž odpovídá seriálová technika vyprávění a segmentace příběhu do kratších epizod, zakončených zpravidla odstraněním bomby – ovšem film se obejde bez cliffhangerů, které by zanechávaly hrdiny v nejnapínavějších momentech a tím udrželi diváky u příběhu. O to tu nejde, podstatné je, jak se v průběhu filmu promění celá ta síť vztahů a hierarchie mezi vojáky, ne to, kdo a jak z nich zařve, tím by se síť vztahů pouze přeskupila, ale nezanikla – makromanagement příběhu a mikromanagement postav se ve filmu prohodil. ____ Utrpitelský pohled Jeremy Rennera, opsaný z tváře liverpoolského Gerrarda, není na místě, protože americká technologie pouze zmírňuje utrpení, které sama způsobila. (25.07.2009)

Jsou filmy, u nichž cítíte první jakost na sto honů a přesto vás nemusí ve všem plně uspokojit a pak existují filmy jako Hurt Locker, které s čistým svědomím nemohu označit jako dokonalé, geniální a možná ani nezapomenutelné, avšak jsou to kousky hrající mi přesně do noty a přinášející jednoduše vše, co bych si od nich mohl přát. Hurt Locker je silně atmosferická chlapská exkurze do Bagdádu, která však není testosteronem přepumpovaná na úkor přirozenosti, nesnaží se poučovat, politizovat, vůbec válečný konflikt jakkoliv zkoumat. Vypichuje pár atraktivních scén plných napětí, potu i vhodné míry akce tak, aby nebyla porušena realističnost, ale přitom snímek neupadl ve zdlouhavost (Generation Kill)... 9/10 Pozn. po druhém zhlédnutí: Speciálně doceňuji vykreslení psychologie vojáka a svízelnosti situace ve smyslu zákeřnosti nativních obyvatel. Vemte si, že američtí vojáci jsou označkováni v uniformách a mají přísně daná pravidla, která nemůžou překročit, stačí když příliš drsně zpacifikují blbečka z telefonem, narušujícího signál, nebo taxikáře nerespektujícího bezpečnostní zóny a média by z nich klidně udělala ta největší prasata (viz "Americká arogance masakruje nevinné civilisty"). Za to Irácký odboj se maskuje mezi místní obyvatele, dává si tajné signály (pouštění draka například), dělá naschvály, zákeřnosti a nezdráhá se ani umístit nálož na civilistu ze svých řad, i když dobře ví, že je to jen vzteklý štěkot a válku takhle nikdy nevyhraje... (25.10.2009)

Vojnová tematika nie je pre mňa až tak atraktívna, Hurt Locker je však prinajmenšom v istých aspektoch pozoruhodný film, pričom hlavnú časť pochvaly si za bezchybnú réžiu zaslúži Kathryn Bigelow. Bez ohľadu na to, že ľubovoľný muž na režisérskej stoličke by to možno nenatočil lepšie a že výber málo neznámeho hlavného predstaviteľa je v kontraste so známymi tvárami vo veďľajších úlohách v tomto prípade šikovným ťahom, ani drsné a realistické spracovanie s absenciou pátosu nedokáže úplne prekryť epizodicky roztrieštený a neinovatívny dej ba ani prevažne ploché a nezaujímavé postavy. Jedinou výnimkou je len Jeremy Renner, lenže navzdory uveriteľnosti jeho charakteru film postráda väčší ťah na bránku a nie je až tak strhujúci ako by byť mohol. Diváci cieľavedomovo vyhľadávajúci túto tému si zrejme prídu na svoje, žiadna žánrová evolúcia ako naznačujú ohlasy sa ale nekoná. Technicky výborne natočená záležitosť áno. (25.02.2010)

(1001) Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr. (06.11.2014)