Dvanáct

Remake 12 rozhněvaných mužů je velmi zajímavý, krásně se v něm otevírá široká ruská duše. Ale napětí a gradace příběhu je rušena stupidními flashbacky. Výborné herecké výkony, dobré režijní nápady, ale ta občasná nuda, přeřazení z pětky na zpátečku, sráží snímek celkem dost do kolen. Proč, šmankote, proč tam musely být záběry na střelbu a rozstřílené domy? (30.06.2011)

Popravdě jsem se ruského remaku legendárních "12 rozhněvaných mužů" trochu obával, především kvůli jeho takřka dvojnásobné délce, nakonec jsem byl velice překvapen a ruská verze se té americké s klidem vyrovná a ani délka není neúnosná. Opět jsou zde skvěle vykreslené charaktery, dusná a stupňující se atmosféra, bezchybné herecké výkony a především se nejedná o doslovný přepis originálu bez jakékoliv inovace. Po pravdě film jde jinou cestou a s Lumetovou verzí se shoduje jen v tématu 12 porotců, kteří rozhodují o vině a nevině mladého chlapce. Film je díky své délce "rozmáchlejší" a více se zaměřuje i na samotného odsouzeného a nejen na místnost plnou porotců. Délka snímku je na konverzační téma přeci jen dlouhá ale ikdyž by se možná dala zkrátit nedokázal bych vybrat scénu, kterou bych vyhodil. Líbilo se mi to stejně jako originál a chvílemi možná i o něco více, proto plný počet. (06.05.2009)

Americký originál, tedy film 12 rozhněvaných mužů, který byl natočen podle divadelní hry, jsem viděl asi měsíc před ruským remakem 12 Nikity Michalkova. Je velmi zajímavé oba filmy srovnat. Amerických Dvanáct vyniká klaustrofobickým prostorem jedné malé místnosti, ze které není po celou dobu, snad kromě záchodu, kam utéct. Rukých Dvanáct umístil Michalkov do rozlehlé tělocvičny, čili prostor rozšířil do relativně otevřeného "dýchavična", na druhé straně plně využívá nejen veškerého možného prostoru (viz. ještě lépe oproti původnímu filmu zfilmovaná scéna rekonstrukce chůze revmatického starce), ale i předmětů, které tělocvična nabízí (medicinbal), k mnoha napínavým, ba dokonce i překvapivě vtipným scénám. Michalkov navíc podpoří závěr filmu velice chytře rozvinutou pointou příběhu, kterou americký film vůbec nenabízí. Nejdůležitějším aspektem Michalkových Dvanácti je ovšem fakt, že celý mezilidský konflikt, který se v tělocvičně odehraje, je naroubován na rusko-čečenské vzrtahy, na ruskou politiku a sociální vztahy a na nynější tvář Moskvy. Toto příjemné rozšíření mi decentně kazily příliš násilně vložené válečné scény, které mě vytrhávaly z koncentrace na ústřední dvanáctku rozhněvaných mužů v tělocvičně. Význam oněch scén ve filmu chápu a tak tuto malou stylistickou neshodu mezi mým pohledem na věc a režisérovou vizí házím za hlavu ve prospěch vyznění filmu jako celku. (03.11.2008)

Zavřít Rusko do Beslanské tělocvičny, aby tam rozhodlo o vině a nevině Čečenců nebo sebe sama... v nezdravém generalizujícím rozpoložení bych snad i tak byl schopen Dvanáct čísti. Jindy zase vidím, že Dvanáct jde v lecčems dále než Lumet. Američtí mužové to měli vlastně lehké, volit vinen či nevinen - člověk zvedne ruku a víc se po něm nechce. Pak už ho mohou čekat jen výčitky, že zavřel nevinného nebo osvobodil vraha. Ale v Rusku nejde volit tak snadno, ani když víte jak to chodí a jak to je. Nebo spíš... právě když to víte. Tamhle vidím, jak jsou povahy a příběhy pestré, jak formují naše názory, rozhodnutí a činy - člověk kouká, jak se logika zjevuje tam, kde se zdála nebýt. A počáteční hlasování o hlasování mi dalo dobře najevo, jak jsou ti pánové důležití a že to o sobě vědí. Jejich rozhodování musí mít svou váhu, o tom žádná... Silné ****. (11.01.2010)

Jen tak úplně mimochodem, příběh se neodehrává v Čečensku - jak tvrdí anotace, ale v Moskvě, to je ve výsledku dost zásadní. Michalkov natočil zdánlivě naprosto obyčejný remake klasiky, který jenom prošpikoval jakýmsi nepříliš působivým sociálně-etnickým backgroundem. Opravdu většina (dlóóóuhé) stopáže předstírá, že jde jen o zbytečné natahování kdysi fungujícího filmu, okořeněné o pár symbolů a lásku režiséra ke své rodné Gruzii a zakavkazsku obecně. Jenže padesát minut před koncem to najednou příjde: monology hrdinů konečně začnou mít hlavu, patu a emoční dopad. Finále je s překroucením původní pointy působivé (obvzvlášť v závislosti na dosavadním dlouhém přesvědčování diváka, že sleduje pouze decentně ozvláštněný remake) a plně slouží hlavní myšlence filmu - nikoliv kritice netolerance nebo xenofobie (jako tomu bylo u Lumeta), ale všem dobře známé a v tomto případě neuvěřitelně pokrytecké apatie. Jistě, toho patosu poletujícího ptáčka a smyčci dolovaných emocí je moc, ale co jsme se zatím s Michalkovem párkrát u jeho filmů setkali, on už to asi jinak ani neumí a já mu odpouštím. (16.02.2011)