Dvanáct

aký má význam točiť remake dokonalého filmu - a 12 rozhnevaných mužov je dokonalý! - krásne ukazuje Nikita Michalkov, ktorý "pretočil" toto klasické dielo z amerických pomerov 50.tych rokov na rusko na začiatku 21. storočia a urobil tak celkom nové ganiálne dielo. vznikol silný film, sugestívne a hodnotné filmové dielo. dokonca má možno oproti prvým "Dvanástim" trochu navrch - tým obratom v závere. obsadenie je skvostné - každý z pánov, vybraný precízne, sa dokonale položil do svojho charakteru, každý predvádza úžasnú ukážku svojho talentu. ojedinelý prípad, kedy remakeom skvelého filmu vznikne "nový" skvelý film (i napriek percentuálne vysokej zhode s pôvodným vzorom, z ktorého vychádzal). (29.05.2010)

12 ako symbolický počet... rozhnevaní muži, ktorých "153 minút" donútilo premýšľať a zjednotiť sa. Ukážka davovej jednohlasnosti, mentálnej zaostalosti... atmosferické prevedenie Ruskej svojpravnosti, cti, rešpektu, práva a povinnosti. Osud chlapca zverený do rúk 12 mužov, ktorí svojím hereckým talentom a vytrvalosťou prevedú dej hneď v 13 príbehov s ktorých ako inak plinie ponaučenie... 8/10 (25.02.2009)

Naozaj zaujímavá variácia na Lumetovu klasiku. Príbeh dostal vďaka čečenskému konfliktu nový rozmer. Mal som síce pocit, že niektoré zmeny postojov neboli tak dotiahnuté ako v origináli, ale jednotlivé postavy majú o to silnejšie pozadie. "Ruské" finále vyvažuje mierne kolísanie v tempe... (19.04.2009)

Americký originál, tedy film 12 rozhněvaných mužů, který byl natočen podle divadelní hry, jsem viděl asi měsíc před ruským remakem 12 Nikity Michalkova. Je velmi zajímavé oba filmy srovnat. Amerických Dvanáct vyniká klaustrofobickým prostorem jedné malé místnosti, ze které není po celou dobu, snad kromě záchodu, kam utéct. Rukých Dvanáct umístil Michalkov do rozlehlé tělocvičny, čili prostor rozšířil do relativně otevřeného "dýchavična", na druhé straně plně využívá nejen veškerého možného prostoru (viz. ještě lépe oproti původnímu filmu zfilmovaná scéna rekonstrukce chůze revmatického starce), ale i předmětů, které tělocvična nabízí (medicinbal), k mnoha napínavým, ba dokonce i překvapivě vtipným scénám. Michalkov navíc podpoří závěr filmu velice chytře rozvinutou pointou příběhu, kterou americký film vůbec nenabízí. Nejdůležitějším aspektem Michalkových Dvanácti je ovšem fakt, že celý mezilidský konflikt, který se v tělocvičně odehraje, je naroubován na rusko-čečenské vzrtahy, na ruskou politiku a sociální vztahy a na nynější tvář Moskvy. Toto příjemné rozšíření mi decentně kazily příliš násilně vložené válečné scény, které mě vytrhávaly z koncentrace na ústřední dvanáctku rozhněvaných mužů v tělocvičně. Význam oněch scén ve filmu chápu a tak tuto malou stylistickou neshodu mezi mým pohledem na věc a režisérovou vizí házím za hlavu ve prospěch vyznění filmu jako celku. (03.11.2008)

Zavřít Rusko do Beslanské tělocvičny, aby tam rozhodlo o vině a nevině Čečenců nebo sebe sama... v nezdravém generalizujícím rozpoložení bych snad i tak byl schopen Dvanáct čísti. Jindy zase vidím, že Dvanáct jde v lecčems dále než Lumet. Američtí mužové to měli vlastně lehké, volit vinen či nevinen - člověk zvedne ruku a víc se po něm nechce. Pak už ho mohou čekat jen výčitky, že zavřel nevinného nebo osvobodil vraha. Ale v Rusku nejde volit tak snadno, ani když víte jak to chodí a jak to je. Nebo spíš... právě když to víte. Tamhle vidím, jak jsou povahy a příběhy pestré, jak formují naše názory, rozhodnutí a činy - člověk kouká, jak se logika zjevuje tam, kde se zdála nebýt. A počáteční hlasování o hlasování mi dalo dobře najevo, jak jsou ti pánové důležití a že to o sobě vědí. Jejich rozhodování musí mít svou váhu, o tom žádná... Silné ****. (11.01.2010)