Hačikó - příběh psa

Hallstrom zase tlačí na to, aby byly slzy za každou cenu, ale dělá to tak přirozeným a nenuceným způsobem, že za to nelze nedat palec nahoru. Based on true story přiběh mezi pánem a psem je podaný bez zbytečného sentimentu, bez přebytečných kýčovitých emocí navíc, jinými slovy úsporně akorátní. V půli filmu budete držet pěsti a fandit, aby se téhle idylické rodince v idylickém maloměstě, kde se všichni mají rádi a všechno funguje, zastavil čas a to dobré bylo napořád. Ač je to nereálné. (28.05.2017)

Hachiko byl pes mého dědy. Každý ho nazýval záhadným psem..... Jednoho dne se R.Gere stal nejen milovníkem žen, tance, ale i psů. Mé hodnocení není objektivní!!!! Jakožto majitel psa jsem viděl víc než jen sondu do rodiny, která má psa a důkaz, že PES JE NEJLEPŠÍM PŘÍTELEM ČLOVĚKA. A přestože jsou psí (zvířecí) instinkty fantastické, vy ostatní se na film podívejte pouze v případě, když budete mít potřebu uronit slzu za starýho psa (nemyslím Gereho). Nebo jestli potají myslíte na Gora. Každopádně, nikdy by jsme neměli zapomenout na ty, které milujeme. I když nejsme psi. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne Víte že? Skutečný Hachiko opravdu existoval? Jeden by mu snad i záviděl… (23.03.2010)

Po hodně dlouhé době jsem u filmu nedokázal udržet slzy v slzných kanálcích. Podobné filmy nemám rád (obzvláště se zvířaty), jelikož mě skoro vždy spolehlivě emočně vyždímou. Kapesník jsem tentokrát nepotřeboval, vystačil jsem si s rukávem. Richard Gere hraje příjemného učitele hudby, do kterého by se zakoukal snad každý pes, stalo se to u jedné z nejkrásnějších ras (poprvé jsem měl možnost blíže poznat), jehož představitel Hachiko se stává zcela pochopitelně a i po právu hvězdou filmu. Film si založím na nějaké viditelné místo, ale už si jej asi nikdy nepustím. Nemíním být emočně vyždímán dvakrát stejným způsobem. (12.03.2010)

Nasnáším ten film! První hodinku jsem lehce znuzeně krčila rameny a říkala si: "A co? S vlastními psy jsem si zažila a stále zažívám více zábavy." Jenže pak se to stalo a já si po zbytek stopáže připadala jak taliánská plačka, snad jen rvaní vlasů chybělo. Ne kvůli Ryčrda, toho jsem mohla okašlat, ale trochu pro jeho rodinu a hlavně pro toho čokla, pro tu nekonečně věrnou psí duši, neschopnou pochopit, jak marně čeká, až se ten slizký páníček zase objeví ve dveřích nádraží. Tudíž jsem se provzlykala k závěrečným titulkům, bez ohledu na tmu si šla ven chvíli pohrát se svou chlupatou ničitelkou, odměnit ji hrstí piškotů jen za to, že je... a teď tady uroním 4 mokré hvězdičky s dodatkem: už tenhle film nechci vidět! Taky by na něj neměl koukat nikdo s vlažným či negativním přístupem k šelmám psovitým. 75% A mimochodem, Hačiho styl vítání má moje psice důrazně zakázán; nejsem vůbec nadšená, když dostanu blátivý kopanec do žeber. (29.06.2013)

Možná to vypadá jako naivní útok na divákovy city, ale celé je to natočené s takovou láskou a citem, že jsem byl úplně unešen. Psí hrdina nemá chybu a jeho šíleně smutné oči jsou tím nejvýmluvnějším důkazem toho, jak je ztráta blízkého přítele bolestivou záležitostí.... S odstupem času sice musím uznat, že to citovyděračství nejtvrdšího rázu zkrátka je, ale vysoce uspokojivý první dojem tohle zjištění nijak výrazně neohrožuje. :) (29.06.2012)