Režie:
Jiří BělkaScénář:
Pavel KohoutKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrají:
Josef Abrhám, Marie Drahokoupilová, Jiří Adamíra, Karel Charvát, Josef Kaňkovský, Bibiana ŠimonováObsahy(1)
Ve výletní restauraci sleduje venkovská dívka s obdivem spokojeně vypadající manželský pár. Mladá a krásná manželka je pyšná na svého o deset let staršího manžela, úspěšného profesora s kultivovaným chováním. Její krátké setkání s upřímným a otevřeným mladým mužem, který jí zvláštním způsobem vyzná lásku, však způsobí, že hrdinka ztrácí své jistoty. Zapochybuje, zda bylo správné, že manžel nechtěl děti a zda vůbec žila šťastně. Zatouží s tímto mladým mužem odejít… Filmová aktovka byla natočena v roce 1969. Normalizační moc ji však kvůli autorovi scénáře Pavlu Kohoutovi na celých dvacet let uzavřela do trezoru. Televizní premiéry se dočkala až v roce 1990. Režie se ujal J. Bělka, který do hlavních rolí obsadil J. Abrháma a M. Drahokoupilovou. (Česká televize)
(více)Recenze (50)
Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům. ()
Jen takové krátké zamyšlení nad tím, co jsme chtěli, čím jsme byli, a co nakonec máme, a kým jsme. Jak dlouhá je cesta ke klidu a kolik na ní musíme a nechceme obětovat. A pak si přijde nějaký blázen, vmete nám to do obličeje, a my si uvědomíme, že tohle jsme nechtěli, ale že už jsme se změnili a těžko s tím něco dělat. Ale ta kocovina je silná a drží se dlouho. Film nic neřeší, jen dává podněty k úvahám, Josef Abrhám svou roli apoštola lásky nezvládá úplně přesvědčivě (rozhodně ale je to jímavé překvapení), Marie Drahokoupilová coby bohyně studených čumáků je opět chladná jako led, nicméně pomalu taje a dá se jí to věřit. Rozuzlení je trochu omšelé, ale jak říkám, je to jen skica, zamyšlení, a jako takové to beru...70% ()
Velmi příjemné i když částečně předpovídatelné... ()
„Šťastná je jen duše, která miluje," OME. ()
Geniálně výstižné, herecky a scénáristicky dokonalé. Kamera a hudba dodávají filmu strhující naléhavost. Závěr možná očekávaný, přesto emocionálně silný. "O štěstí má každý svou vlastní, naprosto přesnou, představu..." ()
Perfektní miniatura z televizního archivu s dokonalým castingem. ()
Vynikající. Padesát let staré a přece tak aktuální. Hltal jsem každé slovo a musím uznat, že závěrečná konfrontace je nevídaná. Jak po herecké, tak po scénáristické stránce. ()
Zase jeden z malých zapomenutých klenotů českých inscenací. Můžeme ho chápat jako příběh tří konkrétních lidí anebo také jako obraz, kdy se Abrhámova postava stává zrcadlem, odrážejícím Eminy zapomenuté sny a přání s krutou a bolestnou intenzitou. V takovou chvíli se příběh stává nepříjemně povědomým, protože každý z nás taková zrcadla (ať už v podobě lidí nebo čehokoli jiného) ve svém životě občas potkal a potkává…a bude potkávat. Jen s tím koncem se mi nějak nechce srovnat. Znamená to snad něco v tom smyslu, jak zpívá Cave „all beauty must die?“ ()
Podmanivě natočená blbost ()
Bibiana Simonova jako takova ceska Shirley Anne Field ... :-) To me jedine pobavilo. Jinak mi tenhle kousek prisel takovej krecovitej...nebo jestli uz jsem na to starej a moc cynickej. Aneb jinak receno stejnou nebo podobnou story zazije asi kazdej, kdo to mysli se zenskyma trochu vazne. :-) ()
Vynikající!!! Na ploše 30 minut se odehraje takové drama, jež není schopen přinést leckterý celovečerní film. Uhrančivý Josef Abrhám je s to trefně mířenými otázkami zpřevrátit okouzlující neznémé ženě (Marie Drahokoupilová) celý její dosavadní život, rozmetat vniveč vše, čím se po dobu svého dvanáctiletého manželství obelhávala a postavit ji před holou, ničím nepřikrášlovanou skutečnost. A ona procitá, prohlédne, uvěří a rozetíná onen gordický uzel svého bytí... Aksál... Když vtom nádherně vygradované drama padá (zejména pro zcela psychicky zdevastovanu ženu) do "nečekaných" prozaických nížin. Velkolepé... Podmanivá hudba Luboše Fišera pocitově dokresluje atmosféru celého snímku a posouvá jej v hodnocení do nadoblačných sfér... Ano, vskutku ani jinak nelze! ()
Kdyby to tak skutečně v životě bylo, nikdy by nefungovalo nic stálého a vše by šlo rozbít pár slovy. ()
Úžasné dlouhé záběry, úžasná Marie Drahokoupilová, úžasně mladičký Josef Abrhám a úžasná hudba. ()
Drahokoupilová byla a je krásná žena! A tento filmeček je konverzační nádhera s vcelku nečekaným rozuzlením. Pěkné věci se točily koncem 60 let... ()
"Přišel jsem vám říkat hlouposti. Copak nechápete, že v nich je smysl všeho?" Zajímavé konverzační psygologicko-filosofické drama. ()
Krátké, svižné, výstižné a..... strhující. Až po této Abrahámově roli chápu, co na něm naše matky viděly. ()
Nejvíc tomuto filmu sluší ona šedesátková atmosféra a krásná noblesní Marie Drahokoupilová. Samotný Kohoutův scénář rozvíjí sice zajímavý nápad, je ale vystavěný příliš zbrkle a zkratkovitě, takže zlom v postoji Emy nepůsobí věrohodně, a to ani přes veškeré nesporné herecké umění Marie Drahokoupilové. Mudrování Josefa Abrháma pak působí spíš jako slovní ekvilibristika a jeho herecký projev je až příliš nesympaticky hejskovský, že by tomuto naléhání dáma typu Emy jen stěží a navíc tak rychle podlehla. Pavel Kohout se jako později skvělý dramatik nejspíš teprve hledal. ()
Dialog o ničem vedoucí k ničemu. Autor této blbosti by měl zvážit návštěvu psychiatra. Tak jako ji zvažuji já, protože nevím, proč jsem se dodíval do konce. Naštěstí je stopáž velmi milosrdná. 290820112937/3048 ()
Zvláštní filmeček, v němž se hraje o manželské štěstí. Žena se díky příchozímu muži ocitá v myšlenkovém proudu, ve kterém uvažuje o všech rozhodnutích spojených s manželstvím. Možná si není až tak jistá svým dosavadním životem, což jí právě on najednou připomíná a bortí její dosavadní jistoty, možná falešné, jak se zdá. Jenže ten konec a vysvětlení postavy Josefa Abrháma mi přišlo minimálně totálně hloupé a úplně pokazilo konec. Na druhé straně musí být člověk tak trochu blázen, aby podobným způsobem oslovoval ženy, vedl s nimi podobnou konverzaci a nenechal se odradit ani ve chvílích, kdy žena skutečně jasně odmítala jeho dobývání. ()
Frajírek, pro kterého je "ukecávání" slečen a mladých paní příjemnou každodenní zábavou a jde mu jen o povyražení? Zprvu se tak mladík v podání Josefa Abrháma jeví. Navíc je to ten typ, který nesází na "sladké řečičky", nýbrž klade drzé a provokativní otázky - z nich některé jsou velmi osobní. A stačí mu jich jen pár, aby přesně dovedl odhalit stávající citové rozpoložení Marie Drahokoupilové - mladé manželky Jiřího Adamíry. Ta je nucena zamyslet se nad věcmi, které si dosud nepřipouštěla. Dialog se postupně mění ve snad až přílišné filozofování, které vrcholí mladíkovým velmi odvážným návrhem (sexu se netýká...). Jenže přijde závěrečná pointa a ta zase vrátí všechno hezky zpátky na zem. A my si musíme klást otázku, zda bohužel nebo bohudík. Každopádně je jasné, že v tom manželství už nic nebude jako dřív... Výborně napsané a výborně zahrané. ()