Promiňte, omyl

Prvních 9 minut a posledních 9 minut tvoří absolutně špičkový thriller. Ten roztříštěný zbytek mezi tím zavání takovým tím školáckým cvičením typu „rozviňte krátký příběh z učebnice o vedlejší dějové linie a napište 10 stránek slohu“. Převedení rozhlasové jednoaktovky do celovečerního filmu může být zajímavým výzkumním tématem pro masmediální studenty, ale pokud jde o můj divácký dojem z filmu, podobné rozmělňování vnímám ve výsledku spíše na škodu. Měl jsem to štěstí (nebo vzhledem k hodnocení spíše smůlu?) vidět nejdřív půlhodinovou Weissovu adadptaci s Jiřinou Šejbalovou a se znalostí této verze mě osobně původní americký film příliš neoslovil. Mimo excelentní výkon Barbary Stanwyck mi žádnou další devizi nedokázal přinést, ta strhující atmosféra z hlavní dějové linky se v nekonečné spleti flashbacků vytrácela a celek navzdory působivému závěru neměl ten silný účinek. Potěšilo mě možná vidět Burta Lancastera v nezvykle mladém vydání, mnohem méně již jeho průměrný výkon, na jaký u něj nejsem zvyklý. 65% (19.01.2021)

Byla pravda trochu odvaha, takhle natáhnout původní kratičkou rozhlasovou hru a neubrat přitom na síle pointy. Telefonátů přibylo, příběh se zkomplikoval, přesto se dílo povedlo hlavně díky Barbaře Stanwyck v roli zhýčkané dcerušky bohatého otce, která je zvyklá brát si co chce a když se jí to nepodaří, utíká do nemoci. (06.01.2015)

- menší spoilerování - Sorry, Wrong Number je film zajímavý na mnoha úrovních. Předně asi zaujme prací kamery. Ta působí od samého počátku živelným dojmem, ať už se jedná o různé pojezdy, nápaditou vnitrozáběrovou montáž či odvážné střídání velikostí záběrů. Právě na svou dobu trochu netypické využití poměrně blízkých detailů tváře dělá ze závěrečné čtvrthodiny opravdu hutnou přehlídku výstavby napětí, za kterou by se rozhodně nestyděl ani sám Hitch. Výbornému finále ale předchází zhruba hodinu a čtvrt dlouhá cesta, během které divák jednak spolu s hlavní (ne)hrdinkou odkrývá zamotaný spletenec spiknutí, ale také postupně přehodnocuje náhled na hlavní ženskou i mužskou postavu. Divák nejprve poznává Leonu, ženu s hendikepem, která vyslechla cizí hovor o vraždě, zatímco její muž nepřišel domů z práce. Divák s ní tak od samého počátku logicky sympatizuje a bere ji jako zranitelnou postavu. Minimálně můj osobní náhled se však postupně změnil, když vedlejší postavy příběhu postupně odhalovali úryvky z jejich společné minulosti. Podobným způsobem pak fungovalo i následné odkrývání samotného zločinu, který mění divákův náhled na Henryho. Tak jako například Občan Kane a mnoho dalších známých i neznámých děl kinematografie pracuje s principem nespolehlivého vypravěče, tak Sorry, Wrong Number využívá k vyprávění příběhu přesný opak. Každá z postav příběhu zcela nerealisticky doplňuje střípky dějové mozaiky pravdivou výpovědí a divák tak vlastně sleduje objektivní náhled na skutečnost, ačkoliv je mu (a i Leoně) podávána od účastníků děje, kteří by jistě na věc mohli nahlížet značně upravenou a subjektivní formou. Ač se tenhle postup může jevit jako pouhá scenáristická berlička, filmu to pomáhá na dynamice a diváka tak nezačne nudit. Finále pak celý zážitek povyšuje na opravdu krev tuhnoucí podívanou s několika luxusními momenty. 8/10 (20.08.2018)

A teď ruku na srdce, opravdu byste u filmu tak znalecky rozpoznali, že jde o roztaženou dvacetiminutovou předlohu, kdyby vám to úplně všude neomlacovali o hlavu? Docela pochybuju. V tomhle filmu totiž žádný telefonát či flashback nepůsobí tak, že by byl nějak navíc (a pokud ano, je publikum brzy vyvedeno ze svého omylu), všechno to jsou důležité střípky, které pomáhají hlavní hrdince a zároveň divákovi složit celou skládačku (to, že indisponovaná žena odmítá uvěřit některým faktům, je myslím vcelku pochopitelné). Postava Leony je totiž duševně labilní, k tomu silně rozmazlená a panovačná, což dělá svoje (o tom, že je Stanwyck ve své roli hysterky skvělá, snad nikdo nepochybuje). Ale krom hlavní postavy a postupného rozplétání tajemství se může divák těšit na pořádný kopec napětí a opravdu parádně vygradovaný cynický závěr, u kterého můžu bez uzardění konstatovat, že mě dost překvapil (a věřím, že ve své době nejedné divačce zlomyslně nasadil brouka do hlavy). Snímek má jediné 2 slabiny; moment, kdy hlavní hrdinka poněkud zvláštně upřednostní nemocnici před policií (což se na druhou stranu dá „ospravedlnit“ jejím stále se zhoršujícím, postupně až nesnesitelným stavem), a pak čistě technická věc, totiž docela odfláknuté zadní projekce (a na ty já jsem hodně citlivý). Celkově to tak vidím na slabší, ale ještě plný počet. (17.06.2015)

Na počátku byla rozhlasová hra. Trvala třicet minut a byla velice slavná. Třicet minut je však na celovečerní film poněkud málo, tak musela být znatelně roztažena (ačkoliv základ zůstává stejný). Napsat cokoliv o ději by znamenalo spoiler, takže řeknu jen toto: duel Barbary Stanwyckové a telefonu dokazuje, jaká to byla skvělá herečka. A finální pointa stojí za to...._____Po dalších třech (!) shlédnutích dodvávám pátou hvězdu a určitě si to sežeňte;oD (26.09.2006)