Ten, koho se bojíš

Psychologický profil Mikaela zůstal pro mě po celý film záhadou, a trouchám si říct, že v něm neměli jasno ani Levring s Thomsenem. A podle toho to pak celé vypadá. Jakýs takýs niterný vývoj hlavní postavy si divák spíše domýšlí na základě námětu. Nedá se říci, že by herecké podání, scénář a režie byly v nějaké významné korelaci, spíše jen paralelně odsýpají. Thomsenovy netečné grimasy se za celý děj nezmění, divák je tak spolu s ním odkázán na vnitřní monology a scenérie, které naznačují onen proklamovaný (anebo tušený) vnitřní přerod. Motivy konkrétních činů, stejně jako Mikaelova dřívější povaha, intenzita prožívání a úroveň rodinných vztahů... oč méně zůstaly tyto skutečnosti zřetelné, o to nesrozumitelnější zůstává celý snímek co do psychologie a dramatu. Nízká tvůrčí investice v tomto projektu znamená proto i slabší úrodu. 65% (19.04.2011)

Šťastná a zajištěná rodina - Mikael má ovšem pocit, že pro ně dělá strašně málo. Tato Kopfrkinglovská myšlenka je v podání hlavního hrdiny realizována velmi podivně. Chvílemi možná ví, co chce, ale rozhodně neví, jak toho dosáhnout - placebo efekt je holt sviňa. Černá komedie či silné psychologické drama? Já osobně jsem, bohužel, zůstal na rozcestí. (18.04.2015)

Michael už má vše a příliš neví, čemu by se měl dál věnovat. To, co doposud znamenalo veškeré štěstí, mu teď pomalu ale jistě začíná lézt na nervy a on by byl ochoten okusit ledacos... Třeba spálit za sebou úplně všechno - hlavně mít zase ten pocit, že je kam jít. Mrazivé drama o svobodě lidské mysli. (25.10.2009)

Scénárista i režisér se snaží diváka mást a předkládají mu falešné indicie pro pochopení motivace hlavní postavy. V zásadě jde o jednu z forem nemoci zvané krize středního věku. Vědomí, že vám život proklouzává mezi prsty, užírání se ze špatné životní volby, zahořklost a neschopnost vystoupit z naprogramované jízdy může vést postupně až k nenávisti a zkratu. K tomu, co dokázal během pár hodin Michael Douglas ve Volném pádu, se sice Mikael nedopracoval, ale jeho pozvolný sestup do zatracení je možná ještě mrazivější. Kristian Levring si pohrává s měnící se náladou a směřuje do stále tísnivějších poloh a Ulrich Thomsen si vyhrál s jednou ze svých typických rolí - pro podobné temné destruktivní charaktery má nepochybně talent. Celkový dojem: 75 %. (07.10.2015)

„Tenhle pocit svobody, který mám poslední měsíc, mi nesmí proklouznout mezi prsty. Sigrid potřebovala řídit náš život řadu let. Pomalu přebírala kontrolu nad vším. To není dobré pro nikoho z nás. Teď je na čase, abych udělal menší opravy. Nic velkolepého. Jen dát věci zpět do rovnováhy. Jsem si jistý, že to bude lepší pro nás všechny.“ Jenže dobrovolné testování nových antidepresiv není pro každého…Od Levrina jsem viděl jen o 6 let mladší Spásu a tenhle film byl snad ve všem jiný. Z těžkého psychologického dramatu o krizi středního věku se směrem ke konci stane takřka nefalšovaný thriller. Bavilo mě sledovat hlavního hrdinu, jak se „proměňuje“ (a probouzí se v něm život…či spíš zvíře?), snažit se do něj vcítit a porozumět mu. Ale „pod prášky“ se začne cítit živý až příliš (pěst, telefonát, hra v autě, posezení na pohovce, chlupatí kamarádi), takže mé sympatie k Mikaelovi začaly poněkud ochabovat. Závěr, jenž jakoby ani nenavazoval na předešlý zvrat, mě pak docela zklamal. Po většinu filmu jsem byl ale spokojený, takže dávám slušné 4*. (14.06.2020)