Amarcord

Groteskný náhľad do života obyvateľov talianskeho malomesta, ktorému nechýba humor, láska, smútok a typicky talianska kombinácia krásnych žien a dobrého vína. Áno, Amarcord rokmi zreje do krásy a chuti presne ako kvalitné víno a rovnako ako majster Fellini. Jeho postavy z najrôznejších prostredí ako škola, grandhotel, obyčajná domácnosť či žena, ktorá šľape chodník, miestna krásavica, samozvaný rozprávač či dospievajúci mladík objavujúci zákutia milostného života... to je len pár črepín ikonického diela talianskej kinematografie. Videné v originálnom talianskom znení s titulkami. Pre najlepší zážitok rozhodne odporúčam práve túto verziu. (06.02.2013)

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý. (30.06.2012)

Tradiční Fellini se svojí kritikou společnosti, fašismu, s občas velice svěžím humorem a svojí nezaměnitelnou poetikou. Ovšem s poetikou, se kterou mám u mistra zatím pořád tak trochu problémy a která mě hlavně u tohoto snímku nijak neoslovila. Jinak ten film naprosto uznávám, jenom pod tu kůži mi to nejde vlízt. (28.03.2010)

Řekne-li se evropský film, vybaví se mi Amarcord. Řekne-li se puberta, vybaví se mi mocná ňadra paní trafikantky, nadržená Lištička a onanie v autě. A řekne-li se Amarcord, vybaví se mi vřelý a láskyplný film, který uvolněnými tahy s lehkou nadsázkou črtá portrét italského maloměsta se všemi jeho slastmi i strastmi. Vybaví se mi motocyklista zvaný Prďoch, banda pubertálních výrostků, zakrslá jepťucha, vzteklý otec a prdící dědeček. Prostě film, který je mi blízký a který mě fascinuje už celá léta. Tolik krásných minipříběhů, tolik humoru, tolik lásky k postavám. Amarcord je velkolepá oslava vypravěčství a režijních dovedností, otevřené filmové duše... Prostě všeho, co pro mě znamená evropská kinematografie ve svých nejlepších chvílích. (25.01.2004)

Vzpomínková kniha Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, některými kritiky přezdívaná "zlínský Amarcord", mě přiměla ke zhlédnutí Amarcordu pravého, italského. Sám Bajaja v knize několikrát odkazuje na slavný Felliniho film. Kniha mě zaujala. K filmu jsem proto zasedla s velkým očekáváním. Nu a místo nadšení jsem se dočkala pouze hlubokého zklamání. Roztříštěná podívaná, kterou jsem chtěla už po půl hodině vypnout. Nakonec jsem film s velkým sebezapřením dokoukala, ale rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém. (04.02.2010)