Reklama

Reklama

Obsahy(1)

„Každý film má vztah k určitému období mého života," říkal Fellini. A film Amarcord (1973) to má přímo v názvu: „a m'arcord" v romagnském nářečí, neboli „io mi ricordo" italsky, znamená totiž „vzpomínám si". .. Malé přímořské městečko 30. let minulého století je obrazem Felliniho rodného Rimini. Ve volném toku vzpomínek a asociací se režisér v jednotlivých epizodách vrací do dob svého dětství a dospívání. Po velkorysém obrazu slavného a velkého města ve filmu Roma, který natočil o rok dříve, se v Amarcordu vrací do důvěrnějšího prostředí malého městečka zalidněného ve své jedinečnosti a bizarnosti nezapomenutelnými postavami. Hrdina filmu Titta nám představuje na pozadí čtyř ročních období svůj malý svět – svéráznou rodinu v čele s otcem a jeho odbojným přístupem k fašistickému režimu, bláznivého strýce Tea, spolužáky z gymnázia, kadeřnici Gradiscu (Štěstíčko) i převyvinutou trafikantku. Amarcord však není jen příjemně nostalgický – v Tittově / Felliniho vyprávění jsou i bolestné vzpomínky na ztrátu blízkých, neuskutečněné sny a něco, co už je nenávratně pryč. Amarcord je film o setkávání a loučení, o poznávání a ztrátě iluzí, v jedinečné poetice kombinující reálné obrazy městečka a jeho obyvatel s fantastickými obrazy. Snímek byl oceněn Oscarem pro nejlepší zahraniční film a mnoha dalšími cenami. (Česká televize)

(více)

Recenze (224)

Renton 

všechny recenze uživatele

Scénář: Federico Fellini, Tonino Guerra .. Krásný, jako větřík lehký, hořkosladký film. Film, který se může zdát stejně prázdným jako plným - ostatně jako většina Felliniho filmů. S onou nejednoznačnou náplní jsem zde musel chvíli bojovat. Nebyl jsem totiž tak unesen jako z dříve viděného Sladkého života. Rozhodně je Amarcord snadnější na pochopení a nabízí zajímavý vzpomínkový pohled do mistrova zasněného bezstarostného mládí a na strasti dospívání v předválečné fašistické Itálii. ()

Nathalie 

všechny recenze uživatele

Dolce far niente aneb jak vklouznout do nostalgických střevíček od oscarového ševce Felliniho. Vynikající hudba Nino Roty umocňuje poutavost chaotické procházky po provinční piazze přímořského městečka 30.let. Divákovým očím se v hlučném italském spektáklu nabízí posmutnělé i žertovné reminiscence na dětství a dospívání, kousavě satirické postřehy na účet katolického kléru a maloměšťáctví nebo barvité figurky z latinsky cholerického těsta. Můj první FF mě zaujal i svou rozvolněnou formou, netradiční strukturou vyprávění, které postrádá linearitu, a až obsesivním zachycením palčivých témat adoscelence. Fellini je spíše architektem vlastního kuriózního světa, kde vypravěč oslovující publikum funguje jako průvodce muzeem v paměti zasutých, imaginací vyšperkovaných vzpomínek, které se jako kapky slévají do zemitého celku. 9/10 ()

Reklama

Radek99 

všechny recenze uživatele

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... ()

Bluntman 

všechny recenze uživatele

Amarcord je slovo, které pochází z romaňského nářeči (tj. nářeči z oblasti, odkud Fellini pocházel - z Rimini) a znamená "milovat" ("amore") a "vzpomínat" ("ricordo"). Už z titulu je tak patrné, že Fellini, ohlížeje se za svým dětstvím a dospíváním, vzpomíná s láskou, a tak má tendenci spoustu věcí lakovat narůžovo a nechce se nechat ovlivnit tím, jak jeho rodiště vypadalo v době natáčení, protože mu stači vrátit se ke svému 41 stránkovému textu "Moje Rimini" a to vybudovat v proslavených italských ateliérech Cinecitta. Přestože je děj zsazen do 30. let 20. století, městečka Rimini, může se odehrávat kdekoliv a kdykoliv, má všeobecnou výpovědní hodnotu._____ Ve vyprávění nám nejsou představovány životné postavy, ale určité archetypy, s kterými se počas života setká snad každý (ať už se jedná o hádavé rodiče, kteři dávají za pravdu tvrzením o "italské rodině", tak i přehlídka učitelů stojí za pozornost). Přestože pro své postavy, jak ty kladné, tak záporné, má a vždy měl tvůrce pochopení a dal dostatečný prostor jejich fantazii, nebál se k nim občas přistoupit i karikaturisticky, což je dáno tím, že jako mladý se živil jakožto karikaturista a na svět nahlíži do své tvorby před a ještě v Amarcordu jako na cirkus, v němž defilují bizarní postavičky, které se tu ocitují v reálných a tu zase v surreálných okamžicích a vyprávěńi je popoháněno obrazy-všeobecně pochopitelnými metaforami, které nikdy nesklouzávají do vyložených banalit a film tak do kýče._____ Přestože na západě byl snímek přijat velice dobře (Amarcord znamenal čtvrtého Oscara pro Felliniho za nejlepši zahraniční film po Silnici, Sladkém životu a 8 1/2 roku 1975 a nominaci za režii a scénář roku 1976, zároveň získal i nominaci na Zlatý glóbus a cenu newyorských kritiků), ve své domovině se italský tvůrce, jehož počátky sahají až do neorealismu, dočkal rozporuplných až odmítavých reakcí, kdy mu teoretici a kritici i recenzenti vyčitali, že se jedná jenom o stejný a pořád dokola opakovaný soubor znaků, s jakým si diváci zvykli spojovat Felliniho dílo. Na to Federico kontroval, že Amarcord je pro něj důležitým počinem, který mu dovolil ohlédnout se nejenom na své dětství a dospívání, přestože se vzpouzí žanrového zaškatulkování filmu jako autobiografického, a zároveň i rozloučení s jeho předešlou tvorbou. A svými filmy jako A loď pluje anebo Zkouška orchestru, v nichž dominuje oproti obrazu hudba jeho stálého spolupracovníka Nina Roty a v nichž pomíjímá (filmový( svět jako orchestr, svá slova potvrdil. Amarcord zůstává nejpřijatelnějšim kouskem, který stvrzuje, že FF dělá filmy tak, že vypráví útržky ze svého života. Jeho dílo nelze napodobovat a ani se k němu (alibisticky) odvolvávat, jako je to přiznačné pro českou tvorbu 90. a 20. let v čele s Hřebejkem, Svěrákem a Jakubiskem, ale pouze okázale citovat, jako to udělal Giusepe Tornatore ve své Maleně... ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Řekne-li se evropský film, vybaví se mi Amarcord. Řekne-li se puberta, vybaví se mi mocná ňadra paní trafikantky, nadržená Lištička a onanie v autě. A řekne-li se Amarcord, vybaví se mi vřelý a láskyplný film, který uvolněnými tahy s lehkou nadsázkou črtá portrét italského maloměsta se všemi jeho slastmi i strastmi. Vybaví se mi motocyklista zvaný Prďoch, banda pubertálních výrostků, zakrslá jepťucha, vzteklý otec a prdící dědeček. Prostě film, který je mi blízký a který mě fascinuje už celá léta. Tolik krásných minipříběhů, tolik humoru, tolik lásky k postavám. Amarcord je velkolepá oslava vypravěčství a režijních dovedností, otevřené filmové duše... Prostě všeho, co pro mě znamená evropská kinematografie ve svých nejlepších chvílích. ()

Galerie (120)

Zajímavosti (5)

  • Il borgo (Městečko), tak zněl původní pracovní název tohoto filmu. (ninon)
  • Režisér Federico Fellini popřel, že by byl film autobiografický, ale souhlasil s tím, že má podobnosti s jeho vlastním dětstvím. (džanik)
  • Název filmu znamená v riminském dialektu italštiny "vzpomínám." Ve spisovné italštině by to bylo: "Mi ricordo." (gjjm)

Reklama

Reklama