Reklama

Reklama

Sladký život

  • Itálie La dolce vita (více)
Trailer

Obsahy(1)

Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (279)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! ()

imf 

všechny recenze uživatele

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. ()

Reklama

Malarkey 

všechny recenze uživatele

La Dolce Vita není filmem pro každého. Takřka tři hodiny se Vám snaží popsat tehdejší dobu, tehdejší pábitelství a život smetánky. No a to mu jde samozřejmě absolutně bez potíží. Má určité scény a hudební motivy, které určovaly chod filmového průmyslu, a které v podstatě stále prochází desetiletími a stále nezestárly. V určitých momentech je opravdu radost na něj koukat. Jenže u mě to více jak přes tři hvězdy prostě neprotlačím. Chápu, že poselství je už v samotné atmosféře tehdejší doby, ale pro někoho dokonalé filmařské řemeslo je v tomto případě u mě málo, když filmu chybí duše a příběh, který by mě zajímal a bavil sledovat. V podstatě vím, že sleduju lidi, kteří jsou mi lhostejní, protože mrhají životem tím, jací jsou. Oni si to samozřejmě neuvědomují, proto takový název… ()

Renton 

všechny recenze uživatele

Scénář: Federico Fellini .. Fellini asi nebude pro každého Po krásném, kamerově výborném začátku jste seznámeni s novinářem Marcellem a na plátno (ano, měl jsem štěstí vychutnat si film v kině) jsou servírovány jeho každodenní (v tomto případě spíše ty noční) epizody ze života a já si říkám, vždyť to ani nedává smysl, vždyť to nemá příběh. Jenže to byl jen můj počáteční omyl. Scénář je promyšlený, režisérem excelentně podaný a právě ony epizody, kterými Marcello postupně prochází a postavy se kterými se setkává, jsou tím na co se nezapomíná. Jeho samolibé jednání, erotická dobrodružství a většinou hodně hořké vychutnávání si tzv. „sladkého života“ ho pomale sžírají a ničí zbytek jeho dlouhodobě dosti zkažené osobnosti. Sice si onu povrchnost a nesmyslnost uvědomí a také se pokusí proti všemu postavit, jenže... K tomu několik skutečně kultovních scén (fontána,..) a frází (paparrazo,..) - no prostě: Bravurní zážitek! ___ Federico Fellini má můj potlesk a tento mistrovský film absolutní a plné hodnocení. Zvláště pak za ranní závěr na pláži, kdy mladá, krásná, nezkažená Paola volá na Marcella, ale on jí nerozumí, odejde pryč a tím se vrátí ke svému zkaženému, prázdnému životu, mě dostal! Ach ta deprese, že svoji jedinou pořádnou šanci na jiný život zřejmě promarnil. Nám poté už zbude jen nezapomenutelný dlouhý pohled Paoly do kamery a prostor k zamyšlení. Stále mám tu sladkou tvářičku před očima! La Dolce Vita! Anebo krátce: Trpce bezstarostná krásá, náročná, stylizovaná "prázdnota“, která přetéká mistrovským umem.. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Raději se na něj dívat, než si jej žít – to je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu, jenže nemůže, bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film – víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká, jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce, zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu a hlavně divokých a nesmyslných orgií, v tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvázanou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno, oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech, ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to taky. Jenom na jednu noc. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Marigold, Dan9K, Eddard, RAPIDUS, MIMIC, AGO, crozet ()

Galerie (125)

Zajímavosti (22)

  • Tímto filmem přišla do historie moderního filmu revoluce nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal pozdvižení především prudkou, ale i rozporuplnou reakci, kdy jedni z katolické církve ho chválili a druzí mu udělili verdikt zapovězeného filmu nepřístupného všem. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou. Legie v USA mu dala známku A-4 (s výhradami morálně nezávadnými pro dospělé) podle nových dodatků z let 1957 a 1963, kdy si začala uvědomovat, že zaspala dobu a nekatolíci ji již považovali za směšnou organizaci. Též Správa kodexu byla velmi rozpolcená při posuzování filmu, ale žádná oficiální zakázání nenásledovala. (zzzw)
  • O Lexu Barkerovi někdo prohlásí, že to je ten co hrál Tarzana. Lex Barker jej skutečně hrál, a to v několika filmech na přelomu 40. a 50. let. (Kulmon)
  • Ve filmu zahráli sami sebe německá zpěvačka a herečka Nico (Christa Päffgen) a italský herec a zpěvák Adriano Celentano, tenkrát oba ještě na začátku své kariéry. (Aelita)

Související novinky

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

05.06.2020

K 60. výročí uvedení světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného  loutkového filmu Sen noci svatojánské slavného malíře a sochaře Jiřího Trnky připravila společnost JV Classics jeho obnovenou…

Kánon filmu 2011

Kánon filmu 2011

13.02.2012

V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí…

Reklama

Reklama