Sladký život

Felliniho moc rád nemám, ale tohle se mi kupodivu i přes nevkusnou délku líbilo. Dost má na tom podíl fakt, že jsem se dokázal ztotožnit s Mastroianniho postavou. Opět to vizuálně dobře vypadá, opět je tam skvělá hudba a opět hafo zbytečné vaty a další Felliniho trademarky. Potěšila mě i role Lexe Barkera, kterého já dost můžu. (02.05.2006)

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

Počas Felliniho výpravy do sladkého života vyššej spoločenskej triedy som sa skoro unudila k smrti...predriemala som asi štvrtinu filmu, čo značí skoro 45 minut! Úmyslom určite nebolo upútať dejom, to je jasné, ale tri hodiny točiť o falši a lesku rímskej smotánky, to už je ťažký kaliber na moju pozornosť a trpezlivosť. A nevydržala by som pri tom pozorne sedieť ani počas dlhého zimného najnudnejšieho večera v mojom živote:) Myslím si, že pán Fellini s kľudným svedomím mohol značnú časť hluchých nudných miest prestrihať a skompletizovať do poldruhahodinového filmu. Som si stopercentne istá, že by myšlienka zostala zachovaná a dosiahol by lepší efekt u divákov...Hlavne z tohto dôvodu dávam tak nízke hodnotenie...v roku 1960 možno práve týmto spracovaním očaril, no mňa určite nie. Jeho filmové verzie a väčšina tvorby mi akosi celkovo nesedia, možno výborné diela s nepochybnými kvalitami, no na mňa to bohužial pôsobí skôr utlmujúco ako vzrušivo... (06.05.2006)

Sladký život a Velká nádhera jsou velice podobné filmy a ač se budu rouhat proti všeobecnému úzu, tvrdím, že Velká nádhera je stokrát lepším uměleckým dílem. Felliniho filmy jsou pro mě vždycky takovou určitou záhadou, kdy nedokážu pochopit, co na nich všichni vidí. První polovinu Sladkého života jsem chtěl tuhle deklaraci trochu poupravit, poněvadž to vypadalo, že vyprávění dává nějaký logický smysl, a že nekoukám na ten klasický felliniovský bizár. Druhá část mě ovšem bezpečně vrátila do předem nastavených předsudkových kolejí a já u všech těch manýristických večírků ztrácel nervy a pozornost. Mnoho scén a obrazů je podle mě docela zbytečných, stopáž vražedná a postsynchrony jako vždy děsivě hrozivé. Pobavila mě nemocnice v garážích. Filmy komentující sebelásku vyšší společnosti mě obecně baví, ale jak už jsem psal výše, Velká nádhera, anebo třeba Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie mě oslovily víc. 4/10 (02.10.2019)

U Felliniho platí výrok Věry Chytilové, že děj je úlitba divákovi, režisér ho nepotřebuje. Neuvěřitelná smršť dojmů, drobných údálostí, firurek, muziky a dialogů které volně plynou podobně, jako tomu bylo u Armacordu. Když nestíháte vnímat, jste zahlceni. To celé na prostoru 167 minut! Fellini opravdu není pro každého. Kdo není na tuto smršť vnitřně připraven, bude jí zaskočen. :o) (21.09.2014)