Život po životě

Nemůžu se zbavit pocitu, že tady Eastwood šlápl trochu vedle. Je bezesporu skvělým vypravěčem, jenže v Životu po životě prostoru pro vyprávění zase tolik není. Koncept tří (každý s jinou důležitostí a jiným stylem) na sobě zdánlivě nezávislých příběhů, které jsou finálně propojeny postavou George (Matt Damon), si zpětně dokážu spojit pouze s pojmy jako pocitovost, metafyzika, kontemplativnost - Eastwood se snaží neustále něco vyprávět a vytvářet dramatické situace, což na mě bohužel působí dost nepřirozeně. Po čase tenhle počin upadne v zapomnění, čemuž napomůže i naprosto konvenční plakát. Naštěstí tu je krásná Cécile De France, díky které na Život po životě snad nezapomenu já. (16.07.2011)

Produkce Steven Spielberg a Frank Marshall, za kamerou Clint Eastwood. To jako fakt? Formátu všech tří nehodná bolestná nuda špikovaná minutovými hereckými highlighty, ale hlavně vlnami nechtěného smíchu. Otřesně rozvleklý scénář, neschopnost vyprávět a zajímavě posunovat děj, směšné dialogové konstrukty i všechny vedlejší postavy. Ani ten (a především ten) metropolitní křižovatkový rukopis páně Iñárrita, jakýsi pokus o "osudovou celistvost", to nezachrání a nestojí za řeč. Bezbřehá zoufalost, kam se člověk podívá a pravděpodobně největší průser na ose Tower Hill - Eiffelovka ever. Mrzí mě, že dva nejhorší Eastwoodovy filmy nese na bedrech zrovna chudák Damon. A řekněme si na rovinu, že kdyby to nebyl sám velký Eastwood, asi by tu lítalo mnohem víc odpadů. Řemeslný propad Shyamalanova formátu. (29.01.2011)

Film se nijak hloub nezaobírá otázkou "Co je po smrti", jak by se na první pohled mohlo zdát-jde o příběhy tří lidí, které nějak zasáhla smrt. George se umí spojit s mrtvými lidmi, malý Marcus přišel o své dvojče a tak se snaží najít odpovědi a novinářka Marie málem zemřela při ničivém tsunami. Strašně se mi líbila prostředí měst San Francisco-Londýn-Paříž a konečné střetnutí v Londýně. Nejsilnější příběh je určitě ten o dvojčatech, u toho jsem prolila vodopády slz od začátku až do konce filmu:) Žádné nudné pasáže jsem nepostřehla a konečně jsem se ani jednou nedívala na čas. Všimla jsem si, že většina kritických ohlasů je od fanoušků Clinta Eastwooda a porovnávají Hereafter s jeho předchozími filmy, což je obrovská škoda, protože je kvůli nim hodnocení takové jaké je:) Já Eastwooda nemusím a z tohoto počinu jsem naprosto nadšená, doporučuji. (07.06.2012)

Dej sa vyvíjal príliš pomaly, veľa statických prázdnych scén... a vizuálne efekty? ak sa myslí tých pár rozmazaných flashnutí s čiernymi siluetami postáv, ten blur s bielim svetlom a tá voda na začiatku, tak nič moc teda... ešte aj ten scenár a dialógy boli tak predvídateľné, že koniec bol jasný už v úvode. Mňa to teda neoslovilo. (30.09.2011)

Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat. (10.03.2011)