Život po životě

Celkem mě to zaujalo hned ze začátku. Zajímavé zpracování a celkem dobrý příběh. Bohužel konec to zkazil a to vskutku monumentálně. Rozuzlení příběhu s tím malým klukem bych ještě vzala, ale to s tou reportérkou už bylo hodně přitažené za vlasy. Někdy by bylo lepší utnout filmy čtvrt hodiny před koncem, tenhle film by to rozhodně potřeboval. 3* (05.08.2014)

Život po životě určitě není film pro každého (tedy ne snad že by Clint Eastwood dříve takové točil). Je to tiše dramatický příběh plný emoci, civilní, lidský, konejšivý... Tak nějak se mi zdá že o posmrtný život, záhrobí a navazování kontaktu s druhou stranou v něm jde až v té úplně poslední řadě. Vlastně mám chuť ho přirovnat ke Spielbergovým Blízkým setkáním třetího druhu, akorát s výměnou mimozemšťanů za nebožtíky. Ve filmu je řada nesmírně působivých scén všeho druhu (jen namátkou skrývání se před sociálkou, ochutnávání jídel s páskou na očích, obcházení médií - podvodníků, samozřejmě také úvodní vlna...) a každý z těch tří příběhů dokáže upoutat a zaujmout. Konec je vyloženě krásný. A nevadí mi, že je to čistočistý happyend bez jakéhokoliv otazníku. (14.12.2014)

I průměrný Clint Eastwood je stále nadprůměrnou záležitostí. S tímhle banálním cejchem jsem k poslednímu snímku téhle legendy přistupoval a nebral v potaz negativní ohlasy. A udělal dobře. Eastwoodova nová výzva nastolí tři situace, které diváka zajímají a ten chce vědět víc. Francouzská novinářka, americký psychotronik a londýnský chlapec se v tomhle mysteriózním dramatu nakonec samozřejmě protnou, žádné terno to sice není, přesto tahle poměrně jednoduchá zápletka s dokonalým zpracováním obstojí. Hlavně díky hercům a opět pomalu vyprávějícímu a tak trochu bilancujícímu melancholikovi Eastwoodovi jsem Hereafter dokázal akceptovat.. (06.10.2011)

Jednou tam musíme všichni. To si řekl Clint Eastwood a natočil film o lidech, kteří zažili setkání se záhrobím. Ocitnout se na druhé straně je téma fascinující, ale Eastwood ho doslova prohospodařil za vydatného přispění ledabylého a povrchního scénáře Petera Morgana. Matt Damon hraje muže, který po operaci v dětství získal psychotronické schopnosti. On to však nebere jako dar, ale jako prokletí. Dokáže navázat spojení se zemřelými, promlouvat s nimi a jejich vzkazy předávat jejich živým příbuzným. Stačí mu na to jen chytnout živého člověka za ruce, a hned je spojení s nebožtíkem navázáno. Jenže to je za dvě hodiny asi ta nejdramatičtější scéna, jakou ve filmu uvidíme. A rozjezd s vlnou tsunami je přitom tak slibný a je to nejlépe natočená katastrofická scéna, jakou jsem kdy ve filmu viděl. A pak už nic. V klinické smrti se asi ocitla i většina herců na place. Damon hraje, jak kdyby ho opakovaně v karavanu probírali a polévali studenou vodou po bujarém večírku a on si protíral obličej a před budícími asistenty říkal " aha, jo já vím, já bych chrápal až bych brečel, ale musím jít hrát". Bryce Dallas Howard, která už dávno neplatí za ošklivku a dceru ošklivého režiséra sice hraje ze všech nejlépe, ale výskyt její postavy je záhadnější, než to co nás čeká po smrti. S rovnými vlasy a nalepenými řasami připomíná modelku, která krátce nevysvětlitelně navštíví kurzy vaření, kde se seznámí s Damonem, a ten pak s ní udělá seanci, a ona pak stejně nevysvětlitelně z filmu zmizí a už o ní nepadne jediné slovo. Cécile De France jsem v roli moderátorky posedlé zážitkem z klinické smrti ani nepoznal a hlavně její postava byla neskutečně otravná a jen brzdila děj. Další postavy byly tak hrozné, že nemá smysl se o nich rozepisovat s čestnou výjimkou Jay Mohra, který psychotronikova bratra hrál dost přirozeně. Tempo filmu bylo ubíjející a přesně symbolizovalo vláčně se pohybujícího Eastwooda tentokrát (díky bohu) jen za kamerou. Tam asi v přestávkách trénoval skoky do rakve, a proto si usmyslel na sklonku života natočit film s tématem o životě po životě. Jenže vůbec nic v něm neřešil, nic jsem se nedozvěděl, zajímavé téma to nikam neposunulo a přišlo mně, že film se věnuje všemu, jenom ne a ne se s vervou pustit do toho hlavního. Na co pak tento film vznikl?! A ani se už nedivim, že propadl a naopak se divím, že soudnosti pozbyli Spielberg s Marshallem jako producenti. Povrchnější a nudnější film obsahující jednu vynikající, a tak trochu samoúčelnou scénu se tsunami, se jen tak nevidí. Pane Eastwoode jen tak dál. Točíte krásně povrchní filmy na usnutí. Nasedněte do toho Vašeho Gran Torina a odjedtě už někam do prdele. 40% (10.03.2011)

Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat. (10.03.2011)