127 hodin

Nevím, o co se tímhle filmem Danny Boyle snažil, ale tím, jak na mě zapůsobil, se mi jeví jako naprosto zbytečný počin. 127 hodin je v podstatě koncipován jako jakási hraná dokumentární rekonstrukce, ale na to, aby byl takto vnímám je pojat až příliš filmovým způsobem. Danny Boyle se snaží seč může, aby ze skutečného příběhu vymáčkl co nejvíce, nicméně výsledek je značně rozpačitý. Místo, aby budoval napětí a znepokojení z pomalu se blížícího tragického konce/snahy o záchranu, zabředá pouze v technických vychytávkách (zejména co se kamerové práce týče), sítí vzpomínek, které mají v divákovi vyvolat lítost nad osudem hlavního "hrdiny". Zobrazení Ralstonovy snahy o záchranu vlastní ruky je zjevné jen z úplného úvodu, kdy je dobrodruh "uvězněn", zato si divák dosyta užije Ralstonovu duševní změnu. Doslova trapně pak vyznívá humanismus, který z filmu doslova sálá. Přitom si za všechno mohl Ralston sám, když se zachoval jako naprostý sobec a egoista a nedal nikomu vědět, kam se na svůj trip chystá. Žádný velký příběh o lidské vůli, nezlomnosti ducha a odvaze, ale jen dostatečné varování pro všechny, kteří se cítí totálně free, když o jejich cestě nikdo neví a myslí si, že je příroda už nemůže ničím překvapit. (26.02.2011)

Příběh na středně dlouhý novinový článek nebo na dokument NBC (který natočili). O pitomci, který si navršením několika hloupostí na sebe trochu zaslouženě přilákal smůlu. A jelikož se z toho dostal dostatečně nechutným způsobem, stal se senzací, a samozřejmě zbohatl (to jako fakt hodně). Pak se vzhledem ke scénářové krizi rozhodli vyždímat téma i filmem. A díky bravurní filmařině a mírným švindlem to jakž takž natáhli na celovečerák. Akorát nechápu jeho smysl (teda krom vejvaru pochopitelně). Na survival příručku je to trochu monotematické :) (17.11.2011)

Touha po dobrodružství, touha po samotě, touha žít. Danny Boyle převádí relativně banální příběh do vysoce osobní roviny, kde žádná halucinace není samoúčelná a žádný flashback prázdný. S pomocí dech beroucího Jamese Franca a ani na minutu neodpočívajícího vizuálu je ze 127-mi hodin velkolepá duševní očista a zároveň ten nejintimnější příběh. Zkrátka těžký úkol, který vyšel na jedničku a dodal mi i přes nenápadné varování touhu někam bezhlavě vyrazit a ze samotného filmu dělá možná největší překvapení sezóny. (11.01.2011)

Přiznejme si, že i když je skutečná událost, na níž film staví, osobní tragédií člověka, který ji prožil, jako filmový námět je přece jen banální. 127 hodin je dobrý film v tom smyslu, že nepostrádá nic z toho, co skutečný Aron v té skalní průrvě prožíval a s čím se potýkal, nic z toho, o čem jsem předpokládal, že uvidím. Ale to je taková nepřekvapivá kvalita, kterou (rouhačsky?) považuju za naprostou samozřejmost. Kreace Jamese Franca je uvěřitelná a na to, jakého floutka hraje, i překvapivě sympatická. Ale víte co? Film skončil a já jsem si na něj v následujících dnech ani nevzpomněl. Takže myslím, že je to klasický případ malého hitu jedné sezony a pokud se mu nepoštěstí získat nějakou pofidérní cenu, do roka nebo dvou se nad ním zavře voda. 60% (23.01.2011)

>>A proto, milé děti, jestli chcete ještě někdy napsat znuděný komentář na váš oblíbený filmový web hmatovou technikou deseti prstů, napište vždycky do bločku na lednici, kam se chystáte. -Dobře, paní učitelko, a teď už si můžeme jít hrát? -Tak utíkejte, vy malí lišáci. -Jupííííí.<< A Danny Boyle na to vypolýtval hodinu a půl. (25.01.2011)