Hanna

Akční film po Wrightovsku, to znamená s pomalým tempem, vynikajícím vizuálem a důrazem na postavy. A ono to vlastně i docela funguje. Příběh je sice dost slabej a prostředek s poznáváním světa je místy otravnej. Joe Wright to totiž natočil přesně tak jak chtěl, postavy jsou výborně napsané, po emotivní stránce to skvěle funguje a akce, i když jí je málo, je dost slušná. Herci to navíc zvedají i v těch horších chvílích a zvláště Saoirse Ronan opět dokazuje, že mezi dětskými herečkami nemá konkurenci (až na Chloe Moretz samozřejmě). A Chemical Brothers to v některých pasážích rozpalují slušně, ale na hudební orgie Daft Punk z Trona nemají ani náhodou. 70% (15.06.2011)

Po zhlédnutí Hanny jsem konečně pochopil, proč tolik holek miluje filmovou ságu Twilight. Kolem této ságy se toho hodně namluvilo a spousta lidí, hlavně chlapů, ji dost tvrdě poplivalo, nicméně podle mého je problém celé věci někde trochu jinde. Problém je čistě v tom, že kinematografie je mužský svět, kde většinu klíčových tvůrčích pozic jako režie, scénář, kamera, hudba nebo střih obstarávají v 90% případů muži (a to procento je asi ještě vyšší), tudíž i filmy samotné jsou ryze mužské, včetně ryze ženských žánrů jako romantické komedie, které zvláště dnes nabývají dosti cynického a sarkastického tvaru. Ženy jsou tak nuceny sledovat mužské filmy, mohli bychom říci po vzoru existencialistů, že jsou doslova „vrženy“ do mužského světa, do něhož se narodí a nemají moc možností, jak to změnit. Samozřejmě tyto mužské filmy mohou číst nějak podvratně a proti srsti, ale i to se po čase stane zbytečností, protože se na ně postupně adaptují a vůbec jim nepřijde nějak závadné, že vlastně sledují něco, co s jejich myšlením a viděním světa není tak úplně kompatibilní. Maximálně to nějak vnitřně tuší. Jenže občas nastane anomálie, doslova výbuch nečekaného, a na světě se zjeví ryze ženský film jako Twilight, kterému ženy logicky bezvýhradně podlehnou (na tom filmu, respektive sáze, sice taky dělali hlavně chlapi, nicméně minimálně autorka knihy a scénárista jsou ženy). Představme si obrácenou situaci: představme si svět, jemuž vládnou ženy, nějaký hybrid dívčí války a amazonek. V takovém světě by logicky i ryze mužské žánry jako akční filmy byly natáčeny z ženské perspektivy, a vypadaly by tudíž trochu jako Hanna, kde na místo konfrontace, deformace a fyzičnosti převládá tanec, pocity a neustálé a příznačné utíkání z této akce pryč. A teď si představme, že by se v takovém ženském světě čirou náhodou zjevil nějaký esenciálně mužský akčňák, konkrétní nebudu jmenovat, dosaďte si tam nějaký svůj oblíbený – nastalo by samozřejmě to, že bychom byli stejně nadšený a horlivý jako holky z Twilightu. (19.12.2011)

Psycho. Fandové amerického velkostylu a pózerství nechť si pustí Bourna, či Mission Impossible 3. Jsou to podobně "kynetické" snímky, ale jsou přehledné, lineární a mnohem snáze uchopitelné. Hanna má problém, že je občas na hranici paranoidního thrilleru, který se dost často mění ve tvrdý akční snímek prokládaný scifi prvky. Je cítit britský feeling, který z duše nemám rád. (28.10.2011)

Akční film sází na účast Cate Blanchet a Erica Bany, ale skutečnost je taková, že ani to nepomohlo. Nakonec zjistíte, že to vlastně ani akční film nebyl. Nebyla to ani nějaká sonda do duše ztracené dívky, prostě nic, co by stálo za slovo. Z akce zbylo jen pár rvaček mezi holkou a plešounama ve starých zelených bomberech. Sice disponovala velkou silou, díky pokusům, ale inteligence ji dopřáno nebylo. Ta holka vlastně měla víc štěstí než rozumu. Tak nějak prosvištěla Španělskem, z kterého nám ukázali leda část noční Malagy a hopla, holka byla v Berlíně, kde už pátrala po své matce a vlastně i otci. Zdá se to zmatené? To ještě nic není. Ono je to navíc tak děsně nudné a nelogické a nezáživné. Nechal bych to být, ale s takovými ambicemi, které tento snímek má, nemůžu jinak, než být přísný. (28.06.2011)

Zajímavým způsobem zpotvořený film. Měl jsem z Hanny pocit, jako kdyby někdo vymyslel velmi chytrý příběh, pak ho poslal "tichou poštou" přes několik blbců a výsledek se zfilmoval. Hranice mezi genialitou a naprostou pitomostí je někdy tenká, zde se vytrvale přešlapuje tu na jednu, tu na druhou stranu. Natočené je to sice výtečně, ovšem až moc často jsem kroutil hlavou, jak debilní věci se zde dějí (a přitom by kolikrát stačilo jen trošku upravit scénář). Ke konci už jsem se na několika místech opravdu nahlas zasmál. Jo a závěrečná honička dvou hlavních ženských postav je prostorově řešená úplně nesmyslně, nepřehledně. PS: Mírný palec nahoru jen za postavu Blanchettové - takhle má vypadat charismatický záporák. 5/10 (07.06.2011)