Hudba:
Michal PavlíčekObsahy(1)
Višňový sad je poslední hrou Antona Pavloviče Čechova. I když o ní tvrdil, že ji psal jako komedii, je to hra sice groteskní, ale také velmi smutná. Je to hra o konci světa tradičních jistot a pevných morálních hodnot, po kterém nastupuje věk pragmatismu a bezohlednosti. Všeobecně známý příběh točící se kolem prodeje jednoho zanedbaného panství a zmarněných a současně tak komických osudů jeho obyvatel, vypráví v inscenaci režiséra Vladimíra Morávka také o podstatných otázkách, které nám klade moderní svět. Co je krásné a co je praktické, co je a co není užitečné, co je zvažování a co je nerozhodnost? Vypráví o síle a únavě ze světa, o cti a podvodech, o trapnosti, nadějích a iluzích, o touze dorozumět se a také - především - o lásce. Višňový sad Vladimíra Morávka nastudovaný se souborem Divadla na Vinohradech nabízí zcela mimořádné herecké výkony. Ať už Jiřiny Jiráskové v postavě guvernantky Charlotty, která současně celou inscenací provází, Viktora Preisse v roli Gajeva, Martina Stropnického coby ctižádostivého Lopachina a samozřejmě Dagmar Havlové v hlavní roli majitelky panství Raněvské, která byla za tento výkon nominována v roce 2008 na prestižní Cenu Alfréda Radoka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (28)
Milovníci Čechova prominou, ale ona ani ta hra samotná není nic extrovního, natož pak tohle její ukřičené nastudování. Tři hvězdy jsou jen zásluhou skvělých herců (Jiřiny Jiráskové a Viktora Preisse především, Dagmar Havlovou bych to téhle skupiny nezařadil) a hudby Michala Pavlíčka. Velmi dlouhé představení, kterému se režisér pokusil krev do žil vlít pomocí řetězce hysterických scén a přehrávání, se prostě moc nepovedlo. ()
Zhruba rok od chvíle, co jsem si "Višnový sad" nahrála, jsem ho dodívala, na pokračování, po čvrthodinách, s velikým sebezapřením a s úlevou, že dílo smáznu z hd. Nevhodně pojatá a obsazená hra, kterou Jiřina Jirásková s těžkým, nemístným afektem utopila. Z kina jsem odešla jen jednou, z divadla, baletu nebo opery nikdy. Prostě nikdy. Ale tuto inscenaci bych nevydržela dodívat, přestože je to neslušné. ()
Po pravdě řečeno nemám moc ráda inscenace, ve kterých herci řvou jak na lesy, aby je slyšel i kdejakej pacholek někde pod střechou. Tzn. takové inscenace, jaké se dějí podle zkušeností z pár osobních návštěv a televizních záznamů ve většině kamenných divadel. Není nad malej kamrlík, kam se narve autobus diváků a čtyři herci a vzduch nese emoce jak elektrický křeslo smrt. A Dagmar Havlová mně osobně nepřijde jako dobrá herečka. Já jí tu Raněvskou nevěřím ani omylem. Stejně jako jí nevěřím většinu dramatických rolí, kde jsem ji viděla. Pro mě bude navždycky maminka z Bylo nás pět a podobný druh komediálních rolí, ale ty vnitřní démony jí prostě nevěřím. Nicméně co se týče scény, to jsem vřískala blahem. Modro-černo-bílá kombinace se mi hodně líbila. Taky mě potěšila role paní Jiráskové. To je herectví! Pár gest a suše pronesená slova. ()
Pojmout Čechova brechtovsky německy (i Ciganskaja zvjezda zařazená do inscenace, původně zpívaná Michalkovem v Kruté romanci, zní tak germánsky tvrdě) kabaretně (podtržená Pavlíčkovou neinvenční minimalistickou hudbou) expresionisticky (v projevu Ilji Racka až parodizujícím) mi přišlo samoúčelné a mimo duch díla. ()
Tak tohle zpracování nezachrání ani Pavlíček se svým hudebním doprovodem. Přeci jen Čechov potřebuje trošku toho přesahu (není komedie jako komedie), který jsem u Morávka postrádal. A opravdu mne nebavilo zacpávat si uši při každém nástupu Tomicové na plac. A přitom herecké obsazení slibovalo zajímavý zážitek. ()
Reklama