poster

Největší z Čechů

  • anglický

    Greatest Czechs, The

Komedie

Česko, 2010, 95 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • neoBlast
    ****

    Ano, Největší z Čechů má spoustu chyb a mohlo se hrát více na diváckou notu. Ale je to tak výrazný autorský počin, v Čechách nevídaný, o věcech za hranicemi Pelhřimova tak bizarních, že nemůžu jinak než Sedláčkovi tleskat. Originální provedení až na půdu a Robert Sedláček se teď u mě řadí hodně vysoko mezi sledované režiséry. 70 %(4.10.2011)

  • milka
    ***

    Uznávám, že Sedláček patří asi mezi naše nejosobitější a nejnápaditější režiséry současnosti. Vybírá si originální témata a jeho filmy mě zatím vždycky dokázaly nějak oslovit. Bohužel, zrovna tomuto se to moc nepovedlo. Ocenil jsem pár hodně humorných scén, Sedláčkovu rýpavost a výborně napsané a zahrané postavy. Ovšem celkově mi to svojí atmosférou a pomalým tempem tolik nesedlo. I přesto ale pořád řadím Sedláčka mezi české režiséry, kteří rozhodně mají co nabídnout. 70%(20.5.2011)

  • Shadwell
    *****

    S nějakými rekordy to nemá nic společného, polovina z nich je fake (viz závěrečný titulky), ve skutečnosti tu máme co do činění se satirou na současný stav české kinematografie, která se vyznačuje podfinancovaností, product placementem, podezřelým schvalováním scénářů (viz nedávná kauza s 80ti dopisy, jejichž tvůrce byl několikrát opakovaně odmítnut), časovou i technickou nemožností dosáhnout kvality či osekaným filmařským štábem – Třeštíková ještě v devadesátých letech natáčela ve dvanácti lidech, dneska jede s kameramanem a zvukařem ve třech a produkci si dělá sama. Největší z Čechů bych se nebál označit za takřka geniální, každopádně velice humornou a svůdnou komedii, jež ovšem předpokládá, že divák rozklíčuje a přistoupí na to, že jsme na půdě „filmu o filmu“, a nikoli v zábavném pořadu ze světa Guinnessových rekordů. ____ Žánrově má tahle melancholická road-movie blízko k dokumentu o koncertní šňůře nějaký punkový kapely, tudíž trochu připomíná kanadskej mockument Hard Core Logo - žel bez koncertů. Jenže právě o ty koncerty docela jde, protože na nich jako jediných táhne kapela za jeden provaz, podobně jako jinak rozhádaný filmařský štáb během natáčení. Je to dost nevybíravý pohled, co nám tu Sedláček nabízí o podmínkách a průběhu natáčení: zvukař je bejvalej pingl, kameraman ochmelka, kterýmu zahýbá žena, režisér je nucen řešit sexuální abstinenci s producentkou, a všichni si podobně jako ve svý době Sex Pistols lezou dost silně na nervy. Pěkná to čeládka! ____ Sice se vždycky dostáváme na tenký led klišé, začneme-li mluvit o destrukci iluze a striktní hranici, která existuje mezi nablýskaným filmem a drsným, často nudným stavem provázející natáčení, ale nelze jinak. Jak někteří sarkasticky poznamenávají, filmy obdivujeme jen proto, že jsme v bezpečné vzdálenosti vůči skutečnému natáčení. Co v patřičném odstupu vypadá jako vznešená příčina nadšení, to se změní na figuru děsivého zla, jestliže se k této příčině přiblížíme a přímo se do ní zapojíme. Netýká se to ostatně jen kinematografie, ale i fast foodů nebo cirkusů: venkovní načinčanost provází trauma v pozadí, hranolky utopený v oleji a bití zvířat během tréninku. Spojnicí mezi fast foody a cirkusy jsou zoo, které tak jako fast foody, snažící se zaháknout zákazníky už od mala, učí děti, že jsou pány zvířátek v kleci – kdybych měl tu moc, cirkusy a zoo bych zrušil. ____ Jediný problém je v tom, že Sedláček je filmař vyznačující se otevřeností a originálními nápady, ale současně poněkud povrchní. Krásně to bylo vidět v dokumentu o Bělohradským, se kterým marně držel krok, i když tomu by, vzdor jeho proklamovanému levičáctví, stačil intelektuálně málokdo. Sedláček nastoluje otázku, nakolik vlastně může tvůrce myslet a nakolik by za něj měl myslet k tomu určený scénárista. V rozhovoru budí dobrý dojem a je i docela příjemný společník, málokdy však přijde s něčím, co si zapamatujete na zbytek života. Je ale třeba dodat, že snaha upravit Sedláčka podle svého obrazu se míjí cílem. Měli bychom brát jeho filmy, jaké jsou, jinak se před námi otevře odvěký problém dramaturgické kritiky, která by chtěla tvůrce a jejich díla předělávat, než aby je přijala, čímž se zaplétá do starého a falešného sylogismu: „Moje snoubenka na schůzky nechodí nikdy pozdě, neboť ve chvíli, kdy přijde pozdě, už není mojí snoubenkou“: dramaturgická kritika je ze své definice účinná, a není-li účinná, nebyla to skutečná dramaturgická kritika.(22.6.2011)

  • Marigold
    ****

    Muži v říji rozepsaní do vrstevnatější partitury filmu o dokumentu o rekordmanech z lidu. Opět nesmírně civilní, uvěřitelné, málomluvně vtipné a na České poměry odvážně satirizující. Opět místy trochu vypadávající z tempa do jakéhosi blahosklonného mudrování o málo slovech a málo pocitech. Nicméně převažuje Sedláčkův (sebe)ironický šarm a na celkovou (i myšlenkovou) skromnost filmu i celkem solidní komplexnost (jedna rovina odpovídá na otázky druhé). Největší z Čechů je filmem o rekordech, osamělosti, pomíjivosti, české kinematografii a současné společnosti. Z každého lehce zakrojí, ale dohromady spolehlivě nasytí.(17.8.2010)

  • Bachy
    ***

    Zajímavý pohled na natáčení. Z počátku jsem díky skvělým ohlasům cítil mírné zklamání. Vlastně, možná i po doběhnutí stopáže jsem si říkal, že mi něco chybělo. Sice už jsem měl z filmu radost, ale pocit většího očekávání jsem nezaplašil. Trošku jsem se v té podivné road movie ztrácel. Ovšem v momentě, kdy jsem vyprávěl děj své přítelkyni, zjistil jsem, že si pamatuju téměř úplně vše a poté, co jsem 4x zopakoval větu "a nejlepší scéna byla, když.," mi došlo, že dojem se nakonec přeci jen dostavil. Hranice mezi třetí a čtvrtou hvězdičkou...můj věčný problém.(27.5.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace