Reklama

Reklama

Chcete vědět, jestli je možné prolézt sqashovou pálkou? Kolik čtyřlístků musíte nasbírat, abyste překonali rekord? Kolik musíte sníst párků, abyste v tom byli nejlepší? A kam až se dá dojet na rotopedu? To vše zjistíte ve filmu Největší z Čechů.

Režisér (Jaroslav Plesl), jeho producentka (Simona Babčáková) a kameraman (Jiří Vyorálek) jsou živořící umělci, kteří už sice mají za sebou filmy, co dostaly ceny, lvy, dobré kritiky a hrály se s úspěchem na řadě festivalů. Ale nechodí na ně diváci. Jejich další spolupráce se řítí do ztracena, protože životní projekt režiséra nezískal grant, což znamená, že se nebude točit. Producentka s režisérem odjíždějí do Pelhřimova, do metropole českých rekordů a kuriozit, kam je zavolal šéf Agentury Dobrý den (Igor Bareš). Agentura má totiž jeden problém. Často se o ní a jejích rekordmanech mluví, ale nikdo to nebere vážně. A tak se rozhodnou najmout kritikou uznávaného režiséra, aby natočil film o nejvýjimečnějších lidech, kteří dosud mají jen nálepku bláznů a magorů, pouťové atrakce. Šéf Agentury má pro naše filmaře tři čtvrtě miliónu v hotovosti, jako zálohu na natáčení, což je tak významný argument, že další debata je celkem zbytečná. Zadání je jasné: Hluboce lidské příběhy lidí, co dokázali vlastní pílí něco, co nikdo jiný patrně na světě neumí. K utahané tvůrčí trojici se přidává sebevědomá zvukařka (Johana Švarcová), studentka FAMU, která na rozdíl od nich není spoutaná životními prohrami. Tak nějak ostatní štve, ale zároveň jim připomíná jejich „dávné“ začátky. Jak tohle všechno skončí? Dotočí spolu tenhle film a pomůžou změnit obraz Agentury? Odhodlají se ještě někdy dělat to, v čem vidí skutečně smysl? A o čem bude jejich příští film? (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Recenze (225)

Tosim 

všechny recenze uživatele

Robert Sedláček je opravdu jedním z nejnetypičtějších a nejpozoruhodnějších českých režisérů, jeho názory se mi líbí, jeho styl je zajímavý a neortodoxní, tento film má velký potenciál a v podstatě není vůbec divácký, což je na jednu stranu moc dobře a na druhou velká škoda. Vždycky něco od Sedláčkových snímků čekám a dostanu něco úplně jiného, nejsem zklamán, jen překvapen a zaskočen, příště už budu připraven a zajímat se budu stejně... Uživatel Tetsuo má ve svém profilu větu "Režiséři, od kterých se snažím vidět všechno, i kdyby to náhodou bylo nepovedené." I já asi budu mít tuto kategorii, Robert Sedláček v ní nejspíš bude jako první :o) 70%. A rozhodně to poroste, rozhodně to dám ještě jednou! ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Největší z Čechů coby fiktivní dokument o naší lidské malosti. Nebo velikosti? Pseudo-dokument o filmu Roberta Sedláčka nebo cíleně stylizovaný autobiografický opus? Připadá mi, že Robert Sedláček podobně jako Jan Svěrák kdysi, spíš natruc a jaksi mimochodem, natáčí svou Jízdu po Česku (a v podstatě jde o jakési road movie). Sémantika jednotlivých obrazů, ale i celého snímku je hodně zastřená a rozklíčování není rozhodně jednoduchá věc, co se vlastně Sedláček v Největším z Čechů pokouší o Češích sdělit? Už v jeho předešlém filmu Muži v říji se snaží o cosi podobného, o nějaké zásadnější poselství, tentokráte ale rozvíjí svůj koncept o trochu výrazněji. Co se týče výrazových prostředků a designu filmu, Sedláček se vrací kamsi do hlouby 90. let (další paralela k Svěrákovi), což je dáno jistě i jako objektivní nutnost, vzhledem k nedostatku finančních prostředků, ovšem takováto prezentace coby prvotního tvůrčího záměru dělá z podobné znouzecnosti skutečně až geniální tah. Nedílnou součástí režisérovy tvorby je ironie a satirický podtext, v Sedláčkově rastru zůstává i nadále poetika trapnosti, ovšem na rozdíl od Mužů v říji je velmi posílena složka autenticity, především cíleným obsazením spíše málo známých tváří, ale i samým formátem filmu. Sedláček ovšem záměrně nahrazuje některé z rekordmanů jejich hereckými dubléry, k čemuž se mohou vázat dvě vysvětlení - buď byli skuteční rekordmani před kamerou k nepoužití, nebo jde o cílené matení a znejistění diváka vytvářející matoucí stopu v interpretaci sémantiky snímku. (Nelze si také nevšimnout režisérova trička, spoluangažování agentury Dobrý den, propagující film na svém webu atd. atd.) Výsledný mix je ovšem velmi konzistentní a z percepce vychází překvapivě solidní vjem. Jestli má na české poměry neobvykle experimentující filmový tvar nějaké analogie v zahraničí, tak nelze nezmínit Borata alias Sachu Barona Cohena, Borat je ovšem univerzálnější a globálnější, Sedláček se apriori (už jen samým názvem filmu) vymezuje proti Čechům. Nechci tu interpretovat možná tvůrčí stanoviska týkající se našeho národního charakteru, každý má jistě nějaké své individuální vývody a postřehy. Leč jsem vůbec normální, když nejsem držitelem žádného světového rekordu? :-) Každopádně Robert Sedláček je jedním z nejosobitějších současných filmových režisérů u nás... Kombajnér s nejvyšším vzděláním na světě. :-) ()

Reklama

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Nečekal jsem, že by mě film mohl bavit. Pod samotným nápadem a obsahem filmu jsem si totiž vůbec nedokázal představit, co mám od filmu čekat. Režisér Robert Sedláček mně ale po shlédnutí dokázal, že je předním současným českým režisérem, na jehož filmy se začínám pravidelně těšit. Už po druhé mi totiž ukázal, že umí...a snad jako jediný v současnosti...natočit naprosto přirozenou, lidskou komedii plnou lidských omylů, nesnází a životů tak přirozeně, jako to bylo v komediích za komančů. A co víc...dokáže to originálně a s vtipem tak přirozeným a nenuceným, že ty jeho filmy snad brzo začnu i milovat. A co je na tom nejlepší...že ty jeho filmy nejsou na jedno shlédnutí. To tu potvrdí i lidi, kteří film hodnotili průměrně. A to je podle mě, na český film, hodně co říct. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Muži v říji rozepsaní do vrstevnatější partitury filmu o dokumentu o rekordmanech z lidu. Opět nesmírně civilní, uvěřitelné, málomluvně vtipné a na České poměry odvážně satirizující. Opět místy trochu vypadávající z tempa do jakéhosi blahosklonného mudrování o málo slovech a málo pocitech. Nicméně převažuje Sedláčkův (sebe)ironický šarm a na celkovou (i myšlenkovou) skromnost filmu i celkem solidní komplexnost (jedna rovina odpovídá na otázky druhé). Největší z Čechů je filmem o rekordech, osamělosti, pomíjivosti, české kinematografii a současné společnosti. Z každého lehce zakrojí, ale dohromady spolehlivě nasytí. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

S nějakými rekordy to nemá nic společného, polovina z nich je fake (viz závěrečný titulky), ve skutečnosti tu máme co do činění se satirou na současný stav české kinematografie, která se vyznačuje podfinancovaností, product placementem, podezřelým schvalováním scénářů (viz nedávná kauza s 80ti dopisy, jejichž tvůrce byl několikrát opakovaně odmítnut), časovou i technickou nemožností dosáhnout kvality či osekaným filmařským štábem – Třeštíková ještě v devadesátých letech natáčela ve dvanácti lidech, dneska jede s kameramanem a zvukařem ve třech a produkci si dělá sama. Největší z Čechů bych se nebál označit za takřka geniální, každopádně velice humornou a svůdnou komedii, jež ovšem předpokládá, že divák rozklíčuje a přistoupí na to, že jsme na půdě „filmu o filmu“, a nikoli v zábavném pořadu ze světa Guinnessových rekordů. ____ Žánrově má tahle melancholická road-movie blízko k dokumentu o koncertní šňůře nějaký punkový kapely, tudíž trochu připomíná kanadskej mockument Hard Core Logo - žel bez koncertů. Jenže právě o ty koncerty docela jde, protože na nich jako jediných táhne kapela za jeden provaz, podobně jako jinak rozhádaný filmařský štáb během natáčení. Je to dost nevybíravý pohled, co nám tu Sedláček nabízí o podmínkách a průběhu natáčení: zvukař je bejvalej pingl, kameraman ochmelka, kterýmu zahýbá žena, režisér je nucen řešit sexuální abstinenci s producentkou, a všichni si podobně jako ve svý době Sex Pistols lezou dost silně na nervy. Pěkná to čeládka! ____ Sice se vždycky dostáváme na tenký led klišé, začneme-li mluvit o destrukci iluze a striktní hranici, která existuje mezi nablýskaným filmem a drsným, často nudným stavem provázející natáčení, ale nelze jinak. Jak někteří sarkasticky poznamenávají, filmy obdivujeme jen proto, že jsme v bezpečné vzdálenosti vůči skutečnému natáčení. Co v patřičném odstupu vypadá jako vznešená příčina nadšení, to se změní na figuru děsivého zla, jestliže se k této příčině přiblížíme a přímo se do ní zapojíme. Netýká se to ostatně jen kinematografie, ale i fast foodů nebo cirkusů: venkovní načinčanost provází trauma v pozadí, hranolky utopený v oleji a bití zvířat během tréninku. Spojnicí mezi fast foody a cirkusy jsou zoo, které tak jako fast foody, snažící se zaháknout zákazníky už od mala, učí děti, že jsou pány zvířátek v kleci – kdybych měl tu moc, cirkusy a zoo bych zrušil. ____ Jediný problém je v tom, že Sedláček je filmař vyznačující se otevřeností a originálními nápady, ale současně poněkud povrchní. Krásně to bylo vidět v dokumentu o Bělohradským, se kterým marně držel krok, i když tomu by, vzdor jeho proklamovanému levičáctví, stačil intelektuálně málokdo. Sedláček nastoluje otázku, nakolik vlastně může tvůrce myslet a nakolik by za něj měl myslet k tomu určený scénárista. V rozhovoru budí dobrý dojem a je i docela příjemný společník, málokdy však přijde s něčím, co si zapamatujete na zbytek života. Je ale třeba dodat, že snaha upravit Sedláčka podle svého obrazu se míjí cílem. Měli bychom brát jeho filmy, jaké jsou, jinak se před námi otevře odvěký problém dramaturgické kritiky, která by chtěla tvůrce a jejich díla předělávat, než aby je přijala, čímž se zaplétá do starého a falešného sylogismu: „Moje snoubenka na schůzky nechodí nikdy pozdě, neboť ve chvíli, kdy přijde pozdě, už není mojí snoubenkou“: dramaturgická kritika je ze své definice účinná, a není-li účinná, nebyla to skutečná dramaturgická kritika. ()

Galerie (16)

Reklama

Reklama