Post Bellum

TV/// Obsazení 7/10 Děj 6/10 Hudba 7/10 Výprava 8/10/// +Braňo Holíček v hlavní roli, dobová atmosféra -hodně zmatený příběh/// Tak předně divácky to není nic extra. Hodně to zachraňuje zasazení do období roku 1866, které se v české podobě tak často nevidí. Napomáhají tomu herci, reálně zobrazené prostředí a zajímavé dialogy. V detailech tedy dobré. Pohromadě to ale moc nefunguje a jakoby film neměl o čem vyprávět. Což je škoda, vezme v potaz tak zajímavý a neokoukaný námět./// Celkem 67%/// (25.01.2011)

Každý, kdo si přečetl alespoň několik dobových (!!!) literárních děl zachycujících poměry v rakousko-uherské armádě, musí být znechucen touto rádoby filozofující a psychologizující a rádoby "historickou" nadutou šaškárnou. V tomto smyslu stačí odkázat na klasická díla, v prvé řadě román Netrpělivost srdce od Stefana Zweiga či román Pochod Radeckého od Josepha Rotha. Nerespektování některých historických reálií mi vadilo již kdysi u Körnerova stejnojmenného románu. Nevěrohodnost příběhu, trapná neznalost dobových společenských norem, morálky, etikety atd. jsou doslova zoufalé. Dopustím se spoileru (!!!), nicméně oč realističtěji by vyznělo řešení podobné alespoň trochu tomu, jež zvolil např. Theodor Fontane v románu Schach von Wuthenow: traumatizovaný lajtnant by spáchal mesalianci a skutečně se oženil s měšťanskou dcerkou - a k sebevraždě by se odhodlal až po nějaké té chvíli "šťastného" manželství. Mimochodem, jeho vyvolená/nevyvolená (ani on sám asi chudák neví, proč zrovna tahle nána) se zde zvůlí scenáristy chová nejprve jako naivní a zcela bezprizorní děvečka od krav, ačkoli jde o přísně vychovanou slečinku ze spořádané živnostenské rodiny, poté si vede jako poblázněná služtička, jíž však její náhlé "vzplanutí" stěží někdo uvěří, následně se z ní stane vypočítavá a zároveň hloupá intrikánka, aby v samotném závěru hrdě a oddaně lkala u pomníku - no tě bůh! Opravdu, otřesná slátanina!!! (25.02.2011)

Mladičký baron hrdina války,panic, který velí vojenské posádce má depku a zakouká se do vysloužilé prostitutky a pak do mladé nevinné švadleny. Je to na tv film výpravné, celkem syrové ale bez děje. Jenom deprese. PS: Dvě hvězdy za scénu, kdy mladý hrdina jde dát věnec k pomníků hrdinů, ale tam funguje Cinulková s Barešem - já brečel smíchy. (11.11.2018)

Drama z dob po prusko-rakouské válce v roce 1866, kdy „post bellum“ čili po válce znamenalo i přeživší vojáky, diváka sice nešetří, ale ani šetřit nemůže. Stejně jako úvodní sex na mohyle padlých, živočišný a kacířský, nepohorší -.neboť po přestálých hrůzách je jen výrazem marných pokusů, jak žít dál. (14.06.2020)

Dnes stěží představitelná mrtvolná hrůznost jedné z nejkrvavějších bitev novodobých dějin tvoří nosný pilíř i Körnerova původního námětu, jež nepochybně zpracován s ambiciózními plány, selhal právě ve své troufalé okázalosti, která ve výsledku není nic jiného, než režisérovy velké oči. Příběh, zpočátku pojatý jako výborně rozparcelované drama o lidském svědomí se postupně přelévá do fádního červenoknižního vzorce, za jehož patetický schematismus by se nemuseli stydět ani autorky současných mýdlových oper. Lze se jen domnívat, zda by toto selhání mělo být připisováno pouze režijnímu provedení, na druhou stranu pod scénářem je podepsán sám Körner, jehož texty v minulosti patřívaly ke špičkovým dílům literárního a později filmového světa. Nicméně, i přes mnou vyřčené nedostatky nelze Brabcově kostýmní podívané upřít pečlivou snahu o co nejautentičtější zakotvení v prezentované době (všudypřítomnost mocnářských licousů je až fetišisticky rozvinutá, podobně jako rozmanitost vojenských uniforem a dalších důstojnických rekvizit), z níž se navzdory hmatatelné bezradnosti podařilo vytěžit melancholicky pohřební atmosféru, na hony vzdálenou obvyklým vídeňským plesovým radovánkám. Citelná nevyváženost jednotlivých hereckých kreací se pak podepisuje na celkovém nenaplnění divákova nitra; tam, kde v hlavních rolích selhávají mladí (zoufalý Holíček a afektovaná Šoposká), triumfují, byť na nepoměrně menší ploše zkušení mistři, od těch výraznějších (Vladimír Dlouhý, Cibulková, Bareš, Potměšil, Lábus) až po mistrovsky odvedené epizodní party (Maciuchová, Huba, Tesařová, Němec, skvělý Jaromír Meduna). Tato vysloveně schizofrenní polarita veřejnoprávní dramaturgie, kdy na jedné straně stojí vynikající náměty, schopní režiséři a herecká elita a na druhé ledabylí scénáristé a až pověstná skotská držgrešlivost, je jen a pouze ke škodě věci. Zahubit i to poslední z posledního, co na tuzemských televizních obrazovkách stále ještě existuje, by bylo absolutní pohrdání divákem a jeho přízní. A to je zrada, která se neodpouští. (30.10.2010)