Post Bellum

Drama z dob po prusko-rakouské válce v roce 1866, kdy „post bellum“ čili po válce znamenalo i přeživší vojáky, diváka sice nešetří, ale ani šetřit nemůže. Stejně jako úvodní sex na mohyle padlých, živočišný a kacířský, nepohorší -.neboť po přestálých hrůzách je jen výrazem marných pokusů, jak žít dál. (14.06.2020)

Jaroslav Brabec se chopil dalšího Körnerova scénáře, přizval tradiční spolupracovníky (a naštěstí i pár mladých tváří) a výsledek se dal předpokládat. Körner už jiný nebude a všichni už víme, jak zhruba ty jeho příběhy skončí. Těch flashbacků mi přišlo zbytečně moc, ale jinak to bylo natočeno výborně (70%). (29.10.2010)

TV/// Obsazení 7/10 Děj 6/10 Hudba 7/10 Výprava 8/10/// +Braňo Holíček v hlavní roli, dobová atmosféra -hodně zmatený příběh/// Tak předně divácky to není nic extra. Hodně to zachraňuje zasazení do období roku 1866, které se v české podobě tak často nevidí. Napomáhají tomu herci, reálně zobrazené prostředí a zajímavé dialogy. V detailech tedy dobré. Pohromadě to ale moc nefunguje a jakoby film neměl o čem vyprávět. Což je škoda, vezme v potaz tak zajímavý a neokoukaný námět./// Celkem 67%/// (25.01.2011)

Dnes stěží představitelná mrtvolná hrůznost jedné z nejkrvavějších bitev novodobých dějin tvoří nosný pilíř i Körnerova původního námětu, jež nepochybně zpracován s ambiciózními plány, selhal právě ve své troufalé okázalosti, která ve výsledku není nic jiného, než režisérovy velké oči. Příběh, zpočátku pojatý jako výborně rozparcelované drama o lidském svědomí se postupně přelévá do fádního červenoknižního vzorce, za jehož patetický schematismus by se nemuseli stydět ani autorky současných mýdlových oper. Lze se jen domnívat, zda by toto selhání mělo být připisováno pouze režijnímu provedení, na druhou stranu pod scénářem je podepsán sám Körner, jehož texty v minulosti patřívaly ke špičkovým dílům literárního a později filmového světa. Nicméně, i přes mnou vyřčené nedostatky nelze Brabcově kostýmní podívané upřít pečlivou snahu o co nejautentičtější zakotvení v prezentované době (všudypřítomnost mocnářských licousů je až fetišisticky rozvinutá, podobně jako rozmanitost vojenských uniforem a dalších důstojnických rekvizit), z níž se navzdory hmatatelné bezradnosti podařilo vytěžit melancholicky pohřební atmosféru, na hony vzdálenou obvyklým vídeňským plesovým radovánkám. Citelná nevyváženost jednotlivých hereckých kreací se pak podepisuje na celkovém nenaplnění divákova nitra; tam, kde v hlavních rolích selhávají mladí (zoufalý Holíček a afektovaná Šoposká), triumfují, byť na nepoměrně menší ploše zkušení mistři, od těch výraznějších (Vladimír Dlouhý, Cibulková, Bareš, Potměšil, Lábus) až po mistrovsky odvedené epizodní party (Maciuchová, Huba, Tesařová, Němec, skvělý Jaromír Meduna). Tato vysloveně schizofrenní polarita veřejnoprávní dramaturgie, kdy na jedné straně stojí vynikající náměty, schopní režiséři a herecká elita a na druhé ledabylí scénáristé a až pověstná skotská držgrešlivost, je jen a pouze ke škodě věci. Zahubit i to poslední z posledního, co na tuzemských televizních obrazovkách stále ještě existuje, by bylo absolutní pohrdání divákem a jeho přízní. A to je zrada, která se neodpouští. (30.10.2010)

Výtečně natočený Vladimír Körner. Syrové, drsné, nepříliš předvídatelné drama na jeho celoživotní téma dozvuků války v lidské duši s excelentním Vladimírem Dlouhým. Vyčítat autorovi, že se vrací ke stejnému tématu, je falešné - pak by námětově chudý byl i Remarque. Co mne zde rušilo, byly chvílemi necitlivé flachbacky, až se mi zdálo, že úplně bez nich by vyprávění získalo na kompaktnosti a i tajemnosti. Ale celkově: silný nadprůměr. (29.10.2010)