Úkryt

Vstříc podmanivým hlubinám šílenství skrze hřmění v Ohiu… Stěží říct, na co pět chválu dříve a více. Zda na nebývale skvostně gradovanou hmatatelnou podprahovou tenzi, Shannonův výkon v roli poctivého rodinně založeného dříče, který si uvědomuje, že takřka jistě propadá schizofrenii, ale „co když přeci jen ne“. Výsledkem je nejznepokojivější, nejreálnější a v neposlední řadě i zdaleka nejlepší filmová verze biblického příběhu o Noem. Mám snad jedinou titěrnou výtku; a to sice k samotnému závěru. Jde o typ snímku, který může skončit jen dvěma konci. A Nichols šel cestou toho filmově vděčnějšího a stylovějšího. Nemohu se však zbavit pocitu, že ten druhý možný by se pod kůži zadřel ještě o poznání více a k tomu by byl i interpretačně bohatší. (12.12.2016)

Precizně budovaná atmosféra, dokonale nejednoznačná sémantika filmu... Zámořská Melancholia je vystavěna mnohem rafinovaněji a důmyslněji než její evropská sestra (a to říkám při vědomé úctě k jejímu slavnému režisérovi). Mnohoznačnost a sémantika filmu vyvěrající spíše z iracionálního v nás jsou zjevné klady snímku, který je motivován onou zvláštní atmosférou, která je charakteristická pro vývojové stádium, do kterého dorazila západní civilizace, blíží se nějaký zásadní zlom a možná i kolaps (=transformace) euroatlantického systému. (23.03.2012)

Tohle mě dostalo. Hra s divákem na pomezí paniky, paranoie, plíživosti a flagelantství. Motiv nejistoty budovaný nespolehlivým vypravěčem a vrstevnatými náznaky, takže člověk vězí kdesi mezi čtením filmu jako sociálně-rodinného dramatu o propukající schizofrenii a mrazivého apokalyptického podobenství o rozkládajícím se světě. Obě roviny se skvěle propojují a závěr (jakkoli na hraně) díky tomu vyznívá patřičně mysticky. Nichols elegantně, bez křeče a s lehkostí natočil něco, o co se roky takový M. Night Shyamalan jen pateticky pokouší. Film o předtuše, strachu, zranitelnosti a konci civilizace, hladké ztvárnění mnoha katastrofických vizí a pocitů blízkého zániku světa, jak ho známe. Náramná záležitost jak v žánru thrilleru, tak v žánru psychologického dramatu. (26.06.2012)

O filmu jsem před zhlédnutím takřka nic nevěděl (krom nástřelu námětu a pozitivních recenzí) a vám doporučuju to samé, takře přestaňte číst, hned teď :). Hodně velký unikum v rámci subžánru "hlavní hrdina je (možná) blázen". Michael Shannon je ženatý s Jessicou Chastain (mimochodem skvělé herecké výkony, oba dva) a má hluchoněmou dcerku. A apokalyptické vize o jakési superbouři, která nepřinese nic dobrého. Jeff Nichols (režisér i scenérista) zvolil zajímavý přístup, kdy o sobě nechává hlavní postavu pochybovat. Ale blázni si většinou nemyslí, že jsou blázni, což v divákovi budí poměrně oprávněnou obavu, že se nakonec fakt něco semele. Hlavně ale neočekávejte katastrofický snímek - Take Shelter je z větší části tíživé rodinné konverzační drámo, sem tam obohacené nějakým takřka hororovým výjevem. V závěrečných patnácti minutách mě několikrát (ne)příjemně zamrazilo, na čemž nese velký podíl vynikající soundtrack. O úplně poslední scéně by se dalo dlouze diskutovat (nakolik ji brát doslovně / co případně symbolizuje), za což taky palec nahoru. Veliká spokojenost, ale nebude to zdaleka pro všechny. 9/10 (28.01.2012)

To nejlepší z americké nezávislé scény za poslední roky. Miluju, když nevím, coby divák, na čem vlastně jsem a když si se mnou režisér hraje jako kočka s myší. Přesně to splňuje tenhle film – nesmírně atmosférický, plný paranoie a narůstajícího strachu, kdy ze začátku nevíte, jestli je šílený hlavní hrdina, nebo jeho okolí, díky vašemu racionálnímu uvažování se postupně přikláníte k té „rozumnější“ variantě, aby pak přišel závěr, který je jak rána pěstí mezi oči. A Michael Shannon je tu na Oscara. (27.01.2013)