Code Blue
Režie:
Urszula AntoniakKamera:
Jasper WolfHudba:
Ethan RoseHrají:
Bien de Moor, Lars Eidinger, Annemarie Prins, Hans Kesting, Renée Fokker, Sophie van Winden, Sabine SoetantoObsahy(1)
Zdravotní sestra Marian, asketická čtyřicátnice introvertního založení, se s oddaností věnuje své práci, jež jí umožňuje být mnohdy poslední osobou, kterou těžce nemocní a umírající mohou spatřit. Občas na sebe dokonce vezme roli spasitelky a ukrátí pacientovi utrpení. Tyto okamžiky, kdy může být doslova na dotek smrti, představují pro Marian neodolatelná setkání s absolutní intimitou. Mimo „bezpečí“ nemocnice žije Marian spíše uzavřený, samotářský život a své city násilně potlačuje. Ovšem pouze do okamžiku, kdy během náhodně sdíleného voyeurského aktu pocítí silnou přitažlivost k neznámému muži. Netrpělivě očekávaný druhý snímek mladé režisérky, který se na nedávném festivalu v Cannes dočkal extrémních reakcí, nabízí radikální filmový esej na téma samoty a zároveň vizuálně vytříbený, v ocelově modrých kompozicích „vykreslený“ portrét emocionálně narušené ženy (vynikající Bien de Moorová), která se v klíčovém momentu svého dosavadního života podvolí nebezpečné touze. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (26)
Umírání, perverze, izolace. Film přesycený silnými tématy, které režisérka nahlíží v hanekovsky analytickém duchu, byť mnohem stylizovanějí formou. Dílčí kompozice a situace se zaderou pod kůži, jinak je ale tento portrét vyšinuté stárnoucí sestřičky posedlé smrtí a chtíčem celkem sešněrovaný intelektuální chtěností a jakousi zhýralou pózou. Vinou toho na mě nezapůsobil ani zpola tak, jak si očividně režisérka přála. Každopádně oceňuji otevřenost, s jakou se staví k tématu umírání. Takový druh provokace je v současnosti nezbytný. ()
46. MFF KV .. Scénář: Urszula Antoniak .. Nad propastí - další penis na plátně bych už ten den nevydejchal. ()
Film trpí tím, že autorka nedokáže adekvátně vyjádřit svou vizi. Režisérkou zamýšlený dramatický oblouk směřující od absolutní kontroly a sebejistoty k dobrovolné ztrátě moci coby způsobu pokání, který má být motivovaný tím, že hrdinka začne pochybovat o správnosti svého konání coby vykupitelky smrtelně nemocných, není ve filmu zrovna prohlédnutelný, neboť diváci do postavy nevidí, a dokonce dostávají od vyprávění zavádějící podněty jako jsou hrdinčiny představy o jejím společenském životě, které vůbec nekorespondují s tím, jak se chová. Bez režisérčina výkladu zůstává před divákem jen pytel podnětných, ale nesouvztažných motivů. Zcela stranou vyprávění paradoxně zůstal prvotní impulz k filmu, jímž je tabu smrti v soudobé západní společnosti. ()
Pokud po mně někdo bude chtít tip na depresivní film, tak Code Blue bude patřit mezi ty první, které budu doporučovat. A nebo raději ne. Po celých zhruba 8o minut na mě totiž Marian působila tak zoufale, beznadějně, sebedestruktivně a Urszula Antoniak neponechala ani skulinku, odkud by na vás alespoň na moment vyzařovalo hřejivé teplo. A těch pár minut na konci, které mohly být tím minimem, byly mrazivější než smrt samotná a věřte, že asi tři minuty jsem se musela úporně dívat pouze na titulky, abych se alespoň vizuálně oddělila od šokujícího konce. Code Blue byl pohled smrti do tváře ve dvou podobách.....a obě byly tak děsivě reálné.... ()
Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. ()
Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) ()
Anorektický intelektuálně filmový potrat. Tak jako Sade ani zde autor/ka nenabízí skutečný děj ale pouze parodický mod extrémních poloh - sebepoškozování, znásilnění, umírání, mrdka na stehně jako třešnička na dortíku. Film hodně ukazuje a nic neříká, není o čem přemýšlet. Pětkaři se tady udělali sami ze sebe ale nemám jim to za zlé, taky se mi to občas stává, jen ne u filmů tohohle typu (díky bohu). ()
V amerických filmoch často zastáva nemocničný pracovník zvláštne postavenie symbolu toho najčistejšieho hrdinstva - záchrany životov - ktorý je buďto využívaný k veľkým príbehom, alebo naopak zneužívaný k intímnemu vykresleniu rozpadu ľudskej osobnosti, neschopnosti pomáhať, prípadne ako útočisko pre uzavretého psychopata - to všetko v rámci zobrazenia tienistej stránky tohoto povolania. Urszula Antoniak si volí temnú stránku a chladne, minimalisticky až analyticky pristupuje k ústrednej protagonistke Marian, ktorá na nočných zmenách obchádza chodby a zákutia nemocnice, pričom nezriedka dáva pacientom posledné zbohom na ich ceste na druhý svet. Jej vnútorný chlad a uzavretie sa odzrkadľuje v nevľúdnom prostredí nemocnice i v samotnom využití stopáže filmu - prvých a posledných 6 minút neprehovorí hrdinka ani jedno slovo. Celý jej vnútorný vývoj je vlastne reflexívnou metaforou medziľudských vzťahov, vytrhnutia v obkolesení smrti, zvrhlosti a vyvrcholenia, v ktorom koliduje Marianina predstava s realitou. Pomalá a ťaživá skoro-artová atmosféra prispieva k dusivosti filmu. Bohužiaľ, je toho na malom priestore príliš veľa a často nevyužitého, zároveň sa nesúdržný dej ťažšie uchopuje ako celok a preto mu nie je jednoduché porozumieť. Zrejme by si to želalo vidieť viac krát, ale na to nemám odvahu. Zároveň som však toho názoru, že u tak "obyčajného" filmu by sa malo porozumenie dostaviť už po prvom raze, a preto si nie som istý jeho prínosom. 60% ()
V 50. minúte prišla scénka, kedy zo mňa vyletelo:''Ty kokos, tak toto je hodne drsné...! '' , musel som to pauznúť a rýchlo zapiť drinkom! A potom to už išlo... Ja som zrejme úplný vidlák, ale tento film mi vyrazil dych a keby som mohol, tak tých hviezdičiek dám 6! ()
Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. ()
46th KVIFF 2011 - ANOTHER VIEW - Jiný pohled (Code Blue / CODE BLUE / Modré světlo) ()
Dva lidé sdíli zločin, dva lidé hledají intimitu. Individualita, osamělost, eutanázie...témata která šokovala diváky v Cannes. Potřeba kontroly nad životem, kterou Marian v první půlce filmu měla, se pomalu rozpadla. Styl filmu se na posledních deset minut mění, hudba, kamera, svět postav nabírá opačný směr, který otevřel mojí pusu dokořán. Nebyla jsem šokovaná, spíš zcela pod vlivem obrazu, proměny, interpretace herců, nechala jsem se zcela unášet. Z diskuze s režisérkou bylo zřejmé, že jejím záměrem nebylo šokovat. Dala vzniknout postavě, která je ve filmu pro druhé, pro své pacienty a jako člověk téměř neexistuje. Marian ke svým umírajícím pacientům cítí intimitu, navazuje kontakty s lidmi, kteří jsou uvnitř čistí, předstírat pro ně již nemá smysl. Symbolické umírání pod sprchou byl zatím nejintenzivnější vizuální atak festivalu. Co je přínosem skandálního filmu Modré světlo? Neromantizuje smrt, protože jak uvedla režisérka, smrt je podle ní děsivá a nemá být obklopena růžovým oparem. Dokonalost, kterou chci vidět znovu. ()
Na projekci režisérka řekla, že je to film o ztrátě kontroly, a že nechápe, co na tom lidem přijde šokující. Šokující to skutečně není, spíš to působí trochu samoúčelně, a vyvolává to otázky, zda by "ztráta kontroly" nešla vyjádřit i jinak. Když Trier zabírá erekci a vagíny, můžeme do nekonečná diskutovat o oprávněnosti jeho konání. Ale jeho filmy poskytnou dostatek podkladů pro nekonečné analýzy a výklady. Pohrává si s divákem. Vše je součástí promyšlené hry. V Code blue, jako by se všechno osekalo na dřeň, těch pár silných témat plave v obrazovém vakuu, kde se celkem nic moc neděje. Je to nuda. ()
Drama o introvertní, osamělé zdravotní sestře? To musím a chci vidět, řekl jsem si. A pětašedesát minut jsem byl nadšen, nejen skrývanými emocemi, které vedly Marian k různým činům a podivnému až zvrácenému jednání (sběr suvenýrů od zemřelých pacientů). Ale i výborně zpracovanou atmosférou nemocnice a uvěřitelným a rutinním přístupem personálu k nemocným, žádní "sluníčkáři se srdcem na dlani" jak se nám snaží cpát většina (nejen amerických) tvůrců. Chlad, unylost, odtažitost, spěch, smutek, černý humor. Baterka, při nočních kontrolách pacientů, a stres. Vše tohle, až na mírné odchylky (scéna s kondomem), bylo nejen vizuálně, ale i emocionálně podmanivé. Dokud nepřišla touha Antoniakové se "umělecky" vyzvracet pardon vyhonit, zabít celý film a udělat s Marian submisivní kravku, která si svou sexuální deprivaci vybíjela dominantním (injekční stříkačka) postojem k umírajícím pacientům. Místo skrytých sympatií si tak Marian získala mé opovržení, za zneužívání svých kompetencí a touhu šlápnout jí do úsměvu (což udělal někdo jiný). Myslím, že film o ztrátě kontroly nemusel být natočen až takto znechucujícím způsobem (koukat pět minut na mužskou masturbaci opravdu nemusím). A říkám to pořád viz. film Slečna učitelka. Sexuálně neuspokojené ženy jsou nejhorší možnou, nekontrolovatelnou a zničující zbraní. Vidět znova už to snad raději ani nechci, je dost možné, že bych díky konci na film koukal jinou optikou a byl je znechucen. Nuž ART. ()
Záměr a námět filmu možná dobrý, zpracování špatně provedené!! Není jednoduché kombinovat takto silná témata, která diváka uvedou do nepochopitelného až šokujícího závěru co si o filmu myslet, či co si z něj vzít! ()
Já nemám problém s nějak dějově vyprázdněnými filmy, s explicitním násilím, nebo sexem. Ale natočit film, který je o osamocené ošetřovatelce za nejlepšími léty, která pomáhá smrtelně nemocným a trpí sexuálními frustracemi mi přijde poněkud laciný (štěňátka v popelnici by nebyla?). Nakonec jediným zajímavým byla ta hra s filmem - nepostřehnutelné přechody mezi skutečností a představami. Docela mě těšila ta otevřenost a zdánlivá nelogičnost, rozporuplnost plná předtuch a naplněných snů a představ, která celkem funguje na emoce. Pak jsem se v diskuzi skrze jednoho dotazujícího dozvěděl, že film režisérka označila za film o dvou lidech sblížených svědectvím násilného činu. Režisérka to potvrdila, že to je skutečně téma. Tím zničila celý můj mentální konstrukt o čem ten film byl. Docela mi to rozhodilo mojí představu o filmu. Možná není správně shodit hodnocení filmu na základě autorského klíče, možná jsem film nepochopil, ale najednou mi přijde banální a trochu nezvládnutý. Jo a ta sprcha - to mi přišlo jako zbytečně podbízivá symbolika a kýč k tomu... ()
Hnus jako art? Nevermore. Že já vůl vůbec do tý fronty lezl :-(. Čekal jsem aspon nějakou katarzi nebo odůvodnění a... dost plýtvání slov! ( 46. KVIFF ) ()
Ze začátku to vypadalo zajímavě se studeným vizuálem, šedým filtrem a velmi zajímavou kamerou. Atmosféra a prostředí všechno je studené, lehce děsivé, depresivní a děj ze začátky vypadal, jako že se z toho vyklube drsná syrová psychologická sonda. Jak to ale pokračovalo něco se stalo. Nevím, jestli to bylo tím, že se mi postava stávala čím dál tím méně sympatickou (prosím nechápejte to tak, že mi vadí "podivné postavy" co mají nejrůznější úchylky, nebo psychické poruchy - protože tak to není), jen tahle konkrétní postava....Nepochopila jsem význam sdělení snímku, závěr vyvrátil mou teorii toho o čem by snímek tak asi mohl být...Nevím, netuším, nechápu. Nevím jestli je chyba na straně zpracování myšlenky, nebo na mojí straně, že v tom nic nevidím-tedy nevidím v tom víc než to, co je na první pohled očividné....Váhám jestli dát tři hvězdičky za ten teoretický potenciál, kameru a atmosféru a ano i za herecký výkon Bien de Moor. Pokud máte někdo chuť a čas, vřele uvítám do pošty nějaké to vysvětlení a pointu, kterou jste v tom našli... ()
Podpriemerny film na temu umieranie, perverzia, introvertka ..... este mi tam chybala kontroverzna eutanazia a dal bych 1 spunta : 30 % ()
Po intimním Nothing Personal (doporučuji!) natočila režisérka Urszula Antoniak další autorský a rozhodně o mnoho kontroverznější snímek o emociálně narušené zdravotní sestře Marian, jenž svou radikálností, perverzností a množstvím veskrze tabuizovaných témat (jakými smrt, izolace, sebetrýzeň, sex,… jsou) notně vybočuje z řady jiných festivalových snímků. Je expresivní / odtažitý / těžce stravitelný. ~ Souhlasím s názorem, že ze snímku čiší jakási intelektuální chtěnost, jak píše Marigold, já každopádně sofistikovanému artu, který chce něco říci, fandím. Někomu pak sedne víc, někomu míň. To je přirozené. /dále možné spoilery!/ Pravdou je, že s postupem stopáže leitmotiv SMRTI postupně vyprchává neznámo kam a do popředí se dostává Marianina citová deprivace či spíše její permanentní frustrace, jelikož žije sama v ústraní mezi čtyřmi chladnými zdmi, navíc asketickým způsobem života. Všechnu svou lásku a péči věnuje pacientům. Režisérka údajně uvedla, že Code Blue pojednává o ZTRÁTĚ KONTROLY. Ta se dostaví v závěru. Dlouhodobě potlačované city / emoce / chtíč Marian obrazně řečeno odšpuntuje a doslova v ní exploduje nespoutaná animálnost zvířete, která však vede k maximálnímu ponížení a snad ještě silnější existenciální úzkosti. Spouštěčem k Marianině záměrné ztrátě sebekontroly je zřejmě její pochybnost, zda její skutky uskutečněné v roli spasitelky, kdy nemocným pacientům krátí jejich utrpení, jsou správné či nikoli. Má na to právo? Je vrahem? ~ Tento vulgární, špinavý závěr poměrně kontrastuje s předchozími sekvencemi, kdy každý dotek, pohled i slovo měly až hypnotizující účinky. Doteky s nemocnými = se smrtí. Pohledy smrti přímo do tváře. To vše ve sterilním prostředí nemocnice, bez života, bez lásky, bez barev. Volba lokací (spojená se stylizací) stojí také za pozornost – jejich šeď, ponurost, odtažitost…, dominují temné či zatemněné místnosti, kompozice laděné do tmavých barev, minimum barevných předmětů před kamerou... To pak jen několikavteřinový záběr na plující mraky na nebi vyrazí dech! Divák často netuší, co, proč, jak. Nevidí do protagonistčina mozku. Režisérka pracuje s náznaky, se symboly. Geniální je např. přeblikávání programů v televizi... ()