Výstřely na Broadwayi

Nostalgická, hrejivá oslava divadla a všetkého, čo ho robí tak krásnym a plnohodnotným umením. Woody v životnej forme, tak, ako sa mu to podarí len raz za čas. Keď som odchádzal z kina, chcel som každého rovnako spokojného diváka vyobjímať a radovať sa s ním z toho, aký zázrak sme práve videli. Prekrásne! (26.09.2002)

Dalsi paradni Allen, i kdyz mezi nejlepsi kousky se to nezaradi. Hlavni problem je, ze to cely pusobi lehce stereotypne. Pribeh je fajn, nacvicovani divadelniho predstaveni a na pozadi gangsteri, vetsina postav je paradne napsana a obsazeni je taky perfektni, hlavne me potesil Palminteri jako genialni spisovatel/vrah a neustale zerouci Broadbent. Jenze pres tohle vsechno je to takovy furt dokola, nejdriv zkousi, pak se s nekym neco ohledne predstaveni resi, zase se zkousi, zase se resi problemy a furt stale a stale stejne az kolikrat jsou nektery dialogy skoro stejny. Navic to neustaly vyrvavani a hadky hercu na podiu v prvni pulce filmu mi za chvily lezlo na nervy. Ale i pres tuhle vytku je film pohodove natocenej, i kdyz je to drama tak nechybi sem tam nakej for, pekna dobova atmosfera, fajn hudba a nenudi to ani nahodou. (29.01.2009)

Allen opět řeší své oblíbené téma – (bez)moc režiséra nad výslednou podobou (svého) díla. Jeho útisk producenty a postupná ztráta jakékoliv kontroly. Tentokrát děj zasadil do prohibiční Ameriky třicátých let ovládané gangstery a jako jeho alter ego můžeme vnímat Johna Cusacka (což Allen samozřejmě popírá). U Výstřelů na Broadwayi lze snad poprvé vysledovat častý problém nynějších Allenových filmů. Výborné hlavní téma je dosti nenápaditě rozvíjeno a nejsvětlejší body tak dále tvoří pouze konverzační perly, jichž je v každém dalším filmu méně a méně. Díry v logice se podřizují logice autorova přístupu. Postavy se chovají příliš nepravděpodobně, zmatečně. Příběh postrádá uspokojivý, naplňující závěr, negraduje, prostě skončí. Režie je zcela bez ambicí, nudná a jakoby pouze uvolňující prostor scénáři, na čemž lze vysledovat značný úpadek od rovněž komediální a rovněž retro Purpurové růže z Káhiry, která nebavila jenom scénářem a hereckými výkony. Herci jsou kapitolou samou pro sebe. Z množství ne moc zvučných jmen vyčnívá skvělý mafián Chaz Palminteri a nesnesitelně přehrávající Dianne Wiestová jako herecká star Helen Sinclairová. Veškeré její scény byly pro mne hotovým utrpením i přes vědomí, že jí takové pojetí role nařizuje scénář (a režisér). Jiným, roztomilejším způsobem byla nesnesitelná Jennifer Tillyová v roli naivní „umělkyně“ Olive Nealové. Příjemná k poslechu a důležitá pro plné docenění Allenova smyslu pro černý humor je dobová hudba, která je společně s výpravou jednou z mála věrohodných věcí na této komedii. V kontextu Allenovy tvorby patří Výstřely k filmům slabším až průměrným, mají však své kouzlo. 75% (27.01.2007)

Woodyho dobové příběhy už jsou mojí velkou jistotou. Budu při nich mít na tváři úsměv, občas široký, občas lehce zkřivený onou všudypřítomnou tesknou náladou. A určitě se nakonec vyhnu všem prohlášením o tom, že se "tentokrát pan režisér opravdu předvedl", protože lásku k umění, ironii k herečkám a nepostradatelnost romantiky jsem u něj naštěstí viděl vždycky a je jen náhoda, že to právě tady na Broadwayi přišlo všechno ruku v ruce v tak neopakovatelně pomalém tempu. Jako celek jsou totiž Výstřely tradičně skvělá a zřetelně promlouvající allenovština jak vyšitá. (15.02.2009)

Nejlepší allenovka bez Allena. ____ Film o třech velkých zálibách a trampotách Woodyho Allena, které tak rád vetkává do svých filmů. (i) Herci: Woodyho filmy jsou hlavně o hercích, jejich vedení, problémech a rozmarech během natáčení. U Woodyho je navíc sympatické, že používá rovnoměrně všechny tři typy interakce, kterým každá z postav příběhu podléhá – konflikt na cestě za svou dramatickou potřebou, vstupování do vztahu s dalšími postavami a vstupování do vztahu sami ze sebou. Zajímavé je rovněž pygmalionské rozvržení a třídní hierarchie vztahů - Woodyho oblíbené téma -, konrétně zde velice vyvážené, neboť husička sice infiltruje - a znechucuje - uměleckou smetánku, na druhou stranu mafián pepickým myšlením z periferie přináší mnohé inovace a nápady. Mafián Cheech představuje věčný rozpor mezi viděním režiséra a viděním obyčejného člověka. A přesně tohle musí řešit Woody Allen při psaní každého scénáře, a právě tyhle scenáristické útrapy ztělesňuje Cheech, třebaže ho většina diváků vnímá jen jako mafiána. Do toho lze připočíst problém s básnickými dialogy, na papíře tak vzletnými, ovšem v reálu nefungujícím a poněkud komickými, navíc často nesednou hercům tzv. do pusy a musejí se při natáčení upravovat. Největší podvratnost ovšem vychází z toho, že Cheech má ještě třetí rovinu – vedle primární roviny mafiná a sekundární roviny ztělesňující scenáristické útrapy –, a to rovinu stoprocentně napsané a fungující postavy. Mafián Cheech zde mj. zastupuje běžného diváka, opak přemoudřelého intelektuála, a Woody touto postavou dává implicitně najevo, že je schopen napsat věrnou, žijící postavu. Woody nám přes Cheecho vlastně tvrdí: „Já to umím, jsem dobrý“. A je. Trochu žertovné jsou snad jen momenty, kdy lze Woodyho „zastihnout“ v jiné postavě. A rozhodně nejde jen o Clusaka. (ii) Divadlo: Za starých časů hýbali režiséři herci. Teď hýbou s kamerou. U Woodyho to ovšem neplatí, neboť stylistika jeho filmů odpovídá spíše divadlu než filmu, navíc je mu divadlo zjevně bližší než celá kinematografie. Také proto jako jeden z mála amerických režisérů nenechal své filmy nakazit zásadami zesílené kontinuity – tím se míní více střihů, více detailů, odpoutaná kamera apod. Stylistika se ve Woodyhu filmech podřizuje postavám a příběhu, nikoliv obráceně. Herci nejsou nikdy podřízeni střihu. Woody je humanista, nikoliv technokrat. (iii) Krize intelektuála: Potažmo krize umělce, totiž Woodyho, v područí zištných producentů, ústící do nutnosti opouštět ideály ve prospěch kompromisu. ____ Celý film lze vnímat také jako proces výroby filmu, která se ale neodehrává při samotném natáčení, ale mimo něj. V nepřítomnosti kamer. Sledujeme v podstatě jen zkoušky, samotné představení nevidíme. A herci připravující se ve filmu svědomitě na divadelní premiéru lze vnímat jako herce připravující se na film Výstřely na Broadwayi; jako zkoušku (většinu filmů provází zkoušky před natáčením, třebaže producenti za tím vidí vyhazování peněz). Celý ten film je stručně řečeno taková tematizace režisérských útrap a radostí v kostce (viz bod jedna, dva a tři) z pohledu Woody Allena. Přestože se ale ve Výstřelech na Broadwayi mnohé skrytě tematizuje, nejde o dekonstrukci různých mediálních světů nebo o jejich hyperrealsitické zdůraznění, ale o intenzívní ponor do příběhu, protože film sám o sobě je velice působivý a oné tři body v sobě nese jen velice implicitně, skrytě, respektive jsou tak silně vetknuty do příběhu, že nad nimi neuvažujeme a že nás neruší v pokojném sledování. ____ O vytrvalém podceňování a přezírání Woody Allena bylo napsáno už mnohé. Celý zádrhel vychází z binární opozice mezi upřeným „gaze“ a letmým „glance“ pohledem – Woody si za téma vybírá události dramatické a vážné, ovšem nahlíží na ně komediálně, proto jeho filmy, přestože patří do kategorie „gaze“, vnímáme spíše jako „glance“, jako atrakce neurotika, kterému přece nebudeme věnovat přehnanou pozornost. Ten samý problém se dotýká broadwayských muzikálů, komedií a představení inscenovaných obvykle komerčními společnostmi s cílem produkovat zisk, jejichž podceňování plyne z mylného chápáni povrchnosti, ztotožněné s otevřeným a prvoplánovým výrazem citů, jenž má vyvolávat bezprostřední emoce diváků. Přesně tak muzikály a komedie opravdu fungují, avšak právě proto jsou – stejně jako Woody Allen – mnohem větší výzvou k interpretaci než umělecké a experimentální filmy, které působí na emoce intelektuální a jsou nejsnažším předmětem výkladu a teorie. ____ Stylistická poznámka závěrem: Zhruba v 50. minutě, kdy sedí dvojice párů v restauraci (Cusack, jeho manželka a Marxovi), je u stolu volné místo - určené jakoby pro nás, pro diváky. Woody nás zve k přímé účasti. Už nejsme „za“ kamerou, ale před ni spolu s postavami. Stejnou techniku používá slavný obraz Pokus s vývěvou nebo Večeře v Emauzích od Carravaggia. (06.03.2009)