Na hraně zítřka

Po Lososech a Looperovi jsem definitivně zamilován do Emily Blunt. To vám je taková ženská do nepohody... trochu jako Vasquezová:) No, ale o tom Edge Of Tomorrow není, takže tím na toto téma končím. A začnu jinak - rozhodně běžte do kina, dokud to jde, protože tohle je přesně ten film, který si velké plátno a dobrý zvuk rozhodně zaslouží. Japonská předloha se nějakým záhadným způsobem transformovala do filmu, u kterého je to sice naprosto vedlejší, ale ve kterém jsou snad nejlepší scény mecha boje, jaké byly kdy v hraném snímku k vidění. Ačkoliv jsou to jenom exoskeletony jako v Elysiu, takže to není úplně mecha, ale to nemění nic na tom, že ty power slidy byly dokonalé;) Škoda, že v poslední třetině to začne trochu drhnout, protože první dvě jsou napěchované výbornou akcí, výbornými konverzacemi, HUMOREM, a docela to i dává smysl. Pak se z toho stane Matrix Revolutions a na úplném konci to popře samo sebe, ehm... I tak to ale bez problémů vydá na spokojených 80%. Taky proto, že jsem si tuhle invazi do Normandie užíval shodou okolností šestého června;) (20.06.2014)

Některé informace v komentáři jsou za hranou toho, co byste chtěli vědět před zhlédnutím filmu. Na delší dobu zřejmě nejnákladnější lamerský gameplay a zároveň potenciálně nejoblíbenější film Cruiseových odpůrců, protože v žádném jiném filmu Tom tolikrát nezemře. Na hraně zítřka při svém smělém slučování poetiky filmů a videoher podceňuje odlišnost elementárních principů, na nichž stojí filmový, potažmo herní zážitek. Ke hrám se vracíme kvůli možnosti stát se (skrze své avatary) silnějšími, rychlejšími, obratnějšími a tyto schopnosti opakovaným hraním vylepšovat. Filmy identifikaci s postavou ochuzují o prvek interaktivity a o pocit, že jsme to my, kdo se stává zdatnějším (jakkoli každé sledování filmu v jistém ohledu také představuje interaktivní činnosti, při které zdokonalujeme své kognitivní schopnosti). Tím víc by se měly snažit postavy prokreslit a postupným dávkováním informací podpořit naše emocionální napojení na ně. Promyšlený, postupně vyhodnocovaný příběh a věrohodné postavy by zkrátka měly mít navrch nad bezprostřednějším „motion and emotion“. V tomhle ohledu Na hraně zítřka kriticky selhává. Příběh je stejně jednorozměrný a tupě přímočarý jako v libovolné akční videohře. Postavy se ani příliš nenamáhají s hledáním řešení, které by nezahrnovalo hodně střelby a mrtvol. Přestože protagonistovi několikrát vstoupíme do hlavy a zadíváme se na svět jeho očima (velmi herní skenování prostoru), film nám neposkytuje dost vodítek, proč bychom mu měli fandit. Kromě toho, že je zbabělcem, který nechce bojovat, se o něm téměř nic nedozvíme. Jeho povšechná charakterizace odpovídá požadavku „otevřených“ herních postav, do nichž může hráč snáze promítnout své vlastní já. (Emily „full metal“ Blunt pak ztvárňuje schematickou akční krásku, do které se musí platonicky zamilovat každý druhý nerd – navenek je sice svéhlavá, tvrdá a nezkrotná, ale stále zdatnější hrdina ji nakonec dle očekávání vezme pod svou patronaci a tím promění v další křehký objekt milostného citu.) Jenomže co funguje ve videohře, působí jako scenáristická laxnost ve filmu. Nejvýraznější proměna, kterou prochází, spočívá ve zdokonalování fyzických schopností, nikoli v přehodnocení názoru na válčení, fatalismus a další nabízející se témata. Zejména ale kvůli zvláštní schopnosti, kterou disponuje, nemáme po většinu filmu důvod se o něj obávat (scénář rozhodně dostatečně nevyužívá potenciál situace, kdy by Cage byl pouze vážně zraněn, ale nezemřel). Můžeme se tudíž jen bavit tím, jak lamerskými způsoby umírá a jak ostatní postavy uvádí do rozpaků rozsahem svých znalostí. Ani narativně nosná skutečnost, že v některých scénách vidí dál do budoucnosti než divák (a je tudíž explicitně využíván jako vypravěč příběhu, resp. jako hráč, který se probojoval dál), nebyla rozpracována nad rámec jednoduchých gagů nebo patetických gest. Nejméně se Liman videohrami ironicky nechal ovlivnit při režii akčních scén, v nichž je asi třikrát více střihů, než by bylo třeba, vinou čeho jsou minimálně třikrát méně přehledné, než by být mohly. Na hraně zítřka je zábavná letní jednohubka, která názorně dokládá, jak kontraproduktivní může být přílišná, ale přitom nepříliš promyšlená snaha sblížit filmové a herní prvky. Prosté napodobování nestačí a alespoň v mém případě vedlo zejména k přemítání nad tím, o kolik zábavnější by bylo to stejné hrát. 70% (03.06.2014)

Žánr Sci-Fi mě v poslední době zklamal tak, že jsem už ani nedoufal .... Tomuhle filmu jsem ale věřil už od začátku natáčení a jsem rád, že to vyšlo takhle skvěle... Technické stránce se v podstatě nedá nic vytknout, ale největší předností je bezesporu scénář. Chytrý, překvapivý a i když pár nápadů "vykrádá" pár mých oblíbených filmů, udělalo mi to radost. Co se týká hereckého obsazení, je vidět že Tom si pořád umí skvěle vybírat a Emily ... jóó Emily (fakticky nádherná). .... P.S. Při vracení času pomocí Omegy jsem si okamžite vzpomněl na Galaxy Quest :) (21.03.2015)

Na Hromnice vstanu a opařím se bordelem z vesmíru. Kdybych já byl stosedmdesáticentimetrovým scientologem a mohl si střihnout několikadenní reparátní opakovačku s neodolatelnou slečnou Emílií Tupou, vysral bych se okamžitě na všechny lidožravé mimozemské brouky, frajersky se opřel pravou rukou o nejbližší zeď, pravou nohu ležérně přehodil přes levou, zkušeně si odfoukl z čela imaginární melírovanou patku, sjel ji uznalým pohledem chovatele klisen a zkusil bych pro začátek s donchuánským úšklebkem samolibou pózu testosteronového klátiče: „Ahoj prdelko, zamrdáme?“ „Jdi do prdele, verbale!“ Hm, tak tudy ne, rána do hlavy, restart. Takže opačný extrém. Trémou svěšená ramena, prsty obou rukou nervózně přejíždějí přes palce až ke zpoceným dlaním, pohled nesměle fixuje špičky u nohou díky poraženecky svěšené uhrovité hlavě, třaslavá, zadrhávající fistule patřící otylému panici: „Dododobrý den, papapapaní Bluntová, momomohl bych vám, proproprosím, sáhnout na pppprso …. nenenenene, chci říct pppprst?“ „Odpal, leštile!“ Zase špatně, rána do hlavy, restart. Je čas vytáhnout těžší kalibr. Pohledem plným nešťastně nenaplněné touhy v němž se ještě stále zračí odlesky pohasínajících ohňů té spousty čarovných potlachů znějících něžnými a tolik citlivými songy bratrů Nedvědů se vpíjím do jejich blankytně modrých očí a zasněným, jemně modulovaným vokálem nenapravitelného romantika řku: „Emílie, drahá, pojď se mnou ruku v ruce kráčet vlahým letním podvečerem vstříc počínajícím červánkům, posledním planoucím slzám umírajícího slunce, a toužit, ať zítřek už nikdy nenastane!“ „Pojdi, mrzáku!“ Ups, opět vedle, rána do hlavy, restart. Tak ještě jeden zoufalý pokus. Kostkované kalhoty s puky, šik střižené sáčko krémové barvy, bílé ponožky směle vykukující z černých mokasín od Bati. Světácky smekám slamák, odhaluji černě dobarvované, pečlivě nagelované skráně a sugestivně úlisným hlasem kolonádního obšousta se z pod pěstěného kníru táži: „Slečno Emilko, zdalipak jste již někdy zkoušela pít Vincentku v leže a nahá?“ „Vrať se do hrobu, debile!“ A je to. Arzenál kompletně v hajzlu, nula skolených. Rána do hlavy, restart. „Kurva, já už teda fuckt nevím! Tak víš co, vyliž si jí sama, krávo nafrněná!!! Já jdu zatím sejmout ty červy.“ Výborný, zábavný film, plný plnotučných časomanipulativních vychytávek a Emilka by si ani nemusela sundávat to brnění! (11.07.2014)

Najlepšie by bolo nevychvalovať a nevzbudzovať veľké očakávania... Kľúčovou devízou Edge of Tomorrow ostatne ani nie je veľkoleposť či akcia, ako by sme očakávali. Edge of Tomorrow je peckou vďaka scenáru, najnápaditejšiemu na poli blockbusterov za veľmi, veľmi dlhú dobu. A vďaka jeho režisérovi (respect!). V zábavnosti, dynamike a práci s divákom film prakticky nemá chybu a vyhráva na všetkých rovinách. Od balansu vážnosti a humoru vo vnímaní (vizuálne atraktívneho) postapokalyptického sveta, cez udržanie divákovej pozornosti nepredvídateľnou zápletkou, ktorá vás svojou rýchlosťou zarazí do sedadla, zapletke podriadenú bombastickú, gulometne servírovanú akciu, až po to, čo by v inom blockbusteri bolo na vedľajšej kolaji - sympatie a civilnosť postáv. Cruise je proste výborný, postavu Emily Blunt si nejde nezamilovať a chémia medzi nimi funguje bez náznaku romantického gíču. Na poli hravého postapokalyptického sci-fi akčňáku rovnaký zážitok, akým boli na poli dumavej postapokalyptickej sci-fi drámy Potomkovia ľudí. (28.05.2014)