Velká nádhera

Opulentné parties, do seba zahľadená vyhorená rímska smotánka, alkohol, drogy, sex, disco, chorály, katedrály, galérie i opustené ulice a námestia Ríma na pomedzí neskorej noci a skorého rána. Neskutočná atmosféra, vynikajúce dialógy a nadpozemská kamera - keby takto vyzeralo viac európskych filmov, možno by som častejšie podvádzal Hollywood. Ale skončiť to mohlo o pár (desiatok) minút skôr. Ako píše Rogue, nie ani tak pre obsah, ale pre zbytočnosť. (15.07.2018)

Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. (11.11.2013)

Pokud bych si Velkou nádheru sledovala na obrazovce počítače, asi bych ji před závěrečnými titulky vypnula. Ucelený příběh v ní totiž člověk nenalezne a po většinu stopáže tak nejde o to, co se stane, ale o to, jak to Sorrentino natočil. Zatímco Flaubertovi se tedy napsat knihu o ničem nepodařilo, Sorrentino film (téměř) o ničem stvořil a povedlo se mu ho udělat tak audiovizuálně nádherný, tak vtipný a tak zajímavě prezentující odlišné typy osobností, že v kině tato dvou a půlhodinová procházka Římem působí úchvatně. (01.07.2013)

Sorrentino začíná snímek opulentní taneční sekvencí, kterou perfektně nasnímal jeho dvorní kameraman Luca Bigazzi. Akční střih a skvěle vybraný remix Far L'Amore na vás okamžitě přenesou energii z místa, kde postavy „živočišně“ paří. Podkres k filmu je díky geniální kombinací taneční (italské a španělské dance mixy!), orchestrální a sakrální hudby nejnabitějším soundtrackem posledních let./// Velká nádhera je o všem i ničem a o nic v ní nejde, pokud se vážněji zamyslíme. Sorrentino nabízí život s nádechem snů či magického realismu (žirafa, ptáci). Slovní přestřelky v hbité italštině přestárlé smetánky v čele s bohémem Jepem nelze z titulků během jednoho zhlédnutí učíst, film však jako kdyby tím signalizoval, že život je rychlý, pomíjivý a mnoho z něj mineme a nestihneme. Režisérovi se podařilo zachytit fotogeničnost Říma, jeho noční atmosféru a okouzlující památky, radost ze života, jiskřivost dialogů, pozérství. A hlavně vše propojil skutečně vtipnými vtipy, jimž vévodí 104letá jeptiška, která ujíždí jen na koříncích. [MFF KV, Oko] (13.04.2015)

(1001) Nepobrala jsem úvodní citát. Rozčiluje mě neustálý pohyb kamery a iritující doprovodná hudba. Hlavní postava v průběhu filmu v souvislosti s ohřátou rýží pronese větu: "The older is better than the new." S tímto podáním nemůžu souhlasit, takže jsem vlastně ráda, že jsem film viděla, abych si to uvědomila. Nezáleží na stáří, záleží na obsahu a smyslu. V poslední době jsem se zabývala filmy, kde dialogy postav sloužily zejména jako jeden z prvků zvukové složky, jejich obsah nebyl z narativního hlediska důležitý. Tady režisér chce, abychom poslouchali pozorně každé slovo, a stejně ty rozhovory nic neznamenají. Místo neustálého dívání do kamery bych chtěla obsah. Vidíme Jepa plakat příliš mnoho na to, aby to mohlo mít nějaký smysl. Film ve mě vytváří stejný pocit jako fotografie muže (Ivana Fraňka, haha), který se fotí každý den. Jeho tvář má na každém snímku tak rozdílný, zaranžovaný, nespontánní výraz, že to nevypovídá vůbec o ničem - nebo přinejmenším mě to vůbec nezajímá. (05.03.2014)