Pěna dní

Dříve, než se zmíním o tom, jak se paní za mnou smála (s odpuštěním jako k*áva) v situacích, kdy vy přemýšlíte nad svobodou v podání Sartra a řešíte, zda vizuálně měl snímek odkazovat právě k tomuto propojení, bych ráda řekla, že oficiální text distributora je opět tragický. Prosím vás, je povinností, když to ten člověk píše, aby to viděl? Myslím totiž, že spoiler není vůbec nutný, stejně jako jsem neviděla auto, které by se řídilo v kufru nebo mám pocit, že výběr písně Dukea Ellingtona má zajisté hlubší význam než jen to, že se jmenuje Chloé. Jak vám tedy asi došlo, pro mě jde jednoznačně o nehloubavější romantický film jaký jsem kdy viděla. Vůbec jsem nebyla nadšená ze smějící se paní, poněvadž bych si tak tipla, že nešlo o komedii. Za to bych si troufla tvrdit, že vás film naučí přemýšlet o některých skutečnostech z jiné perspektivy a ta je vám nabídnuta ve chvíli, kdy rezignujete na běžný a konzumem prolezlý život. A v tom bych možná viděla to osvobození. Každopádně já se osvobodila s pusou otevřenou plných 125 minut. Dále bych přidala názor, že si myslím, že právě Audrey byla vybrána záměrně, ostatně, tohle je role šitá přímo ji na míru. A protože jsem nečetla předlohu, tak se mi to docela líbilo!!! PS: Nikdy se mi nelíbil Věčný svit neposkvrněné mysli. (29.08.2013)

ABSOLUTE GONDRY. Neuvěřitelný film z jiného století. Režijní génius Gondry si zvolil ten nejtěžší možný úkol - na filmové plátno převést nezfilmovatelný kultovní text Borise Viana a jeho ,,mission impossible" se snad zázrakem podařilo dovést do zdárného konce. Ten film se prostě nedal natočit tak, aby nevypadal směšně, lacině, absurdně, trapně, leč kouzlem Gondryho génia to celé dohromady funguje. Scénář se překvapivě věrně drží knižní předlohy (i když z ní logicky vypouští celou řadu věcí - na konci jsem třeba marně čekal na smutný konec myšky, kočičí eutanazie se ve filmu neodehrála) a je až neuvěřitelné, že Gondry (alias filmový doktor Mišmaš) skutečně do svého filmu byl sto zhmotnit třeba legendární koktejlpianino, speciality od Gouffého, zbraň srdcerváč atd. Vyzněním mi pak v celé řadě scén připomněl tvorbu filmových surrealistů, třeba našeho Jana Švankmajera, vždyť kupříkladu protáčení dlaní při pozdravu jakoby vypadlo z nějakého jeho filmu (oživlý domovní zvonek jakbysmet). Není ale divu, vždyť už Vianova novela je surreálná, sám film pak ještě navíc přidává nový estetický rozměr, onu tolik typickou a nezaměnitelnou poetiku, nádherný svět z filmové dílny Michela Gondryho, tvůrčí prostředky a jednotlivosti, v celku je to pak znovu klasický Gondryovský příběh velikosti osudové lásky, tolik typický pro jeho (předchozí) snímky. Boris Vian a Michel Gondry, zvláštní nečekané spojení, které je ale v hloubi dokonale logické - oslava nespoutané imaginace a erupce neudolatelné fantazie + ... věčný svit neposkvrněné lásky... PS: Pocta dandysmu by si snad zasloužila trochu jiný typ herců, hlavně Audrey Tautou coby mladá Chloé mi ani trochu nekonvenovala s představou mladé Chloé... (09.07.2013)

Tak toto už je moc. Prosím, spravte u Gondryho nejakú raziu, lebo toto už je za hranicou akejkoľvek normálnosti. Ten chlap musí byť na drogách, inak si to vysvetliť neviem. To že Gondryho filmy sú nasiaknuté surrealizmom nie je žiadna novinka, a popravde v obmedzenej miere to pôsobí celkom príjemne a očarujúco. Ale tento film nebol nasiaknutý surrealizmom, ale doslova premočený až do úplných krajností. Tento svet nie je pre mňa a išlo mi to spoľahlivo na nervy po celú dobu 2 hodín. Ako sa hovorí - niekedy je málo viac, a v tomto prípade to platí 10-násobne... (17.01.2014)

Úžasný, bláznivý, pohádkový.. Přesně takový svět jsem si po přečtení knihy Borise Viana Pěna dní představovala a když se přesně takový objevil na plátně, byla jsem nadšená. Nedokážu si představit lepší obsazení hlavních rolí, oni dva se mi tam prostě dokonale hodili. Francouzská hudba a atmosféra mě úplně pohltila. Na druhou stranu chápu tak rozporuplné hodnocení zde na CSFD, sama si nedokážu představit, jak bych film vnímala bez předchozího přečtení knihy. (03.11.2013)

Snímek mě zaujal plakátem, obsazením, popisem děje i zemí původu. Čekala jsem něco francouzského v tom nejlepším slova smyslu - imaginativního, dechberoucího, kouzelného... Ale nakonec jsem se v té vší surreálnosti sama utopila. Zpočátku mi spadla čelist, pak mě to chvíli bavilo a hrála jsem s Gondrym jeho hru, jenže nakonec, a nebylo to tak daleko po začátku filmu, mě Pěna dní bohužel přestala bavit. Její podivnost, která mě zpočátku zajímala, mě začala iritovat. Bylo to moc. Divné, pošahané... Byť připouštím, že to vlastně fungovalo. Asi bych více zdůraznila romantickou linku a ubrala na smršti formálních vychytávek. I když tak nějak tuším, že Pěna dní by mě nebavila ani na papíře. (03.12.2013)