Hej-rup!

Sám Jan Werich kdysi v rozhovoru uvedl, že se jim (Voskovec + Werich) vlastně žádný film úplně nepovedl. Udělat (dobrý) film byl jejich sen a vždycky tomu něco chybělo. S tím lze souhlasit také u filmu Hej-rup! Není úplně špatný a několik scének je skvělých, ale nebýt dvojice V+W, šlo by o těžký podprůměr. Jejich komika drží snímek lehce nad průměrem a kdo je má rád, film si může užít, stejně jako jsem si jej užil já. Nicméně žádná bomba to není a k oblíbeným patřit nikdy nebude. Voskovci s Werichem mnohem více sedlo divadlo. Škoda, že nikde nejsou kompletní záznamy jejich divadelních her… (28.04.2024)

Zlí kapitalisti a dobrí robotníci so svojimi predchodcami odborov, cítiť tu silný závan socializmu. Príbehovo ma to nezaujalo, hlavne pre strašne dlhé hluché pasáže, ale záver sa podaril. Plošinová scéna s dobovo dobrými trikmi, trochu absurdnosti a grotesky a vznikla komédia trochu iného druhu ako klasické romantické veselohry tej doby. (18.07.2014)

Ostřílení filmaři Frič (který vystřídal Hozla - režiséra prvních dvou filmů dvojice VaW) a jeho dvorní scenárista Wasserman způsobili, že je v tomto filmu vidět kvalitativní posun oproti prvním dvěma (Pudr a benzin, peníze nebo život). Voskovec, Werich, Frič a Wasserman se spojili v jednoho scenáristu jménem Formen (v této alianci jakoby se odráželo hlavní poselství filmu, že celek je víc, než součet svých částí – což je mimochodem také podstata ruské montážní školy, kterou všichni obdivovali). A právě na scénáři je onen posun nejvíc patrný. Ostatně scénář byl hlavní slabinou předchozích dvou filmů. Poprvé se objevuje silný příběh, pečlivé načasování pointy vtipů, opakování a gradování komických situací. Změna režiséra se projevila větším využíváním možností střihu, využití paralelní montáže ke zvýšení napětí a dynamičnosti (střihová sekvence běhu akcionářů na valnou hromadu a Simonidese s Kornetem, visících na visuté rampě pro myče oken), vnitrozáběrová montáž (hlavní hrdinové jdou po ulici za zpěvu písně Ze dne na den, v záběru se objevují plakáty a novinové titulky s hlavním tématem – nezaměstnanost). Poprvé se taky objevuje společenská angažovanost, snaha reflektovat hlavní problémy doby, v tomto případě hospodářskou krizi (tento obrat se u V a W projevil už dříve v jejich divadelní tvorbě). Oběma klaunům jakoby už nestačilo dělat si s odstupem legraci, vyzdvihovat absurditu všedních věcí. Snaží se najít recept na nešvary doby, přinést svým filmem nějaké poselství. S tím souvisí další nový prvek ve tvorbě Voskovce a Wericha – patos. Ve filmu Hej rup! zatím jen jemně problýskne, v následujícím filmu však udeří plnou silou. Je ale otázka, jestli má tento nový prvek na svědomí Martin Frič nebo stále vážnější společenská situace. Pořád je ale kladen důraz na specifický humor dvojice V a W, který může díky zkušenému režisérovi a scenáristovi daleko lépe vyniknout. Nechybí tu ani tradiční reflexe samotného filmového média (například Voskovcova názorná ukázka typu filmových polibků, nebo Werichovy poznámky o načasování happyendu). (14.11.2005)

Myslím, že první filmová spolupráce V+W-Frič dopadla víc než uspokojivě. Je obdivuhodné, jak dokázali využít hospodářskou krizi a odvážné ztvárnit ji v tak komediálním duchu. V mnoha situacích mi Voskovec s Werichem připomínali populární dvojici Laurel-Hardy. Ačkoliv Voskovec s Werichem dokázali slušně oddělit film od divadla a svoje výkony filmu hodně přizpůsobily a Frič odvedl opět bezvadnou práci, nemůžu přehlédnout pomalejší první půli filmu, která na mě zkrátka působila tak, že film nevi kudy kam a snaží se jenom natáhnout stopáž krátkými epizodními příhodami (stříhání keřů, žehlení kalhot->již zmiňovaná podoba americkým krátkometrážním filmům) a teprve těsně před koncem si vzpomene, že film by měl mít ucelený děj a pointu. (06.10.2012)

Na tomto filmu si můžeme milí uživatelé názorně demonstrovat, že všechna naše hodnocení ohledně politických postojů herců a režisérů jsou jen bohapusté kecy, jelikož nikdo z nás nezažil velkou hospodářskou krizi, nanejvýš tak normalizaci, kdy jsme sice pod komunistou úpěli, ale hlad jsme neměli. S prázdným žaludkem člověk snadno zlevicoví. V padesátých letech se pak asi hodně lidí probralo ze sna, ale už bylo pozdě. Tohle je taková hezká pohádka o kolektivizaci, která se nakonec stala skutečností, ale tak to asi V+W nechtěli, že? Hlavu vzhůru, žít se musí...80% (03.05.2011)