Hvězda zvaná Pelyněk

Hodně dobrý a tak trochu neprávem opomíjený film o vzpouře jednoho regimentu v rumburských posádkových kasárnách v roce 1918, nakažené a ovlivněné bolševickou revolucí z Ruska..Ani jsem netušil, že je to vlastně zfilmované podle skutečné události, nikdy jsem o této dnes už historické události neslyšel, takže ten osudný konec (i když jsem něco tušil) byl pro mě vlastně velkým a nečekaným překvapením..Dobře zahráli především Rudolf Deyl ml. jako střelec Noha-bývalý artista, Radoslav Brzobohatý (intelektuální a humanisticky idealistický, jinak velice sečtělý kaprál Stanislav Vodička) a Jiřina Bohdalová ve vážnější roli temperamentní barové tanečnice Tonky, která za svůj celkem překvapivý a určitě hodnotný výkon získala cenu Trilobit ještě společně s filmem Komedie s klikou...81. celovečerní Fričův film a po válce resp. po roce 48' jeden z nejzdařilejších a nejhodnotnějších určitě (28.10.2007)

Pitomě natočený film, zkresleně podaná historická událost ale se skvělými hereckými výkony. Rumburská vzpoura se logicky nemohla odehrát na šikanování Česti Řandy (mě šlapal komunistický feldvébl na krk a nutil mě vztyk a leh 730 dní a taky jsem se nebouřil, nemá to smysl). Čeští vojáci jsou tu podaní jako nesmírní blbové nechápající politickou situaci a fakt, že všude v evropě je válka, tzn., že marška bude (viz. Švejk). Šli do boje s vědomím, že jednou jsou stát, to je Rakousko-Uhersko již 400 let a že tam bojovat budou i když jim cíl boje byl u prdele. Bojovali tam, jako můj děda z toho důvodu, že kdyby nestříleli na Italy, Rusi nebo Francouze, zastřelí je důstojníci z vlastních řad. Šikana v kasárnách byla ještě děsivější než za komoušů, právě z důvodu strachu všech z nastávající přítomnosti na frontě a pruské tradice. Ulička byl tzv. konečný trest, nikdo nebyl vinen, všichni jen trochu ale voják byl mrtvý. Útěk z Rumburka s lidovými popěvky a odhazováním zbraní je naprosto nereálná pitomost. Každý voják porušující takto závažně zákon si přece musí být vědom, že po něm půjdou a půjdou tvrdě. No ale co chcete od komunistů, kteří točí film o 1. světové? (03.05.2010)

Na temu vojenskych povstani roku 1918 som videl 2 filmy : Styridsatstyri 1957 a teraz uz aj Hvezda zvana Pelynek. Rumburska vzbura 1918 - takl o tej som vdel len minimum, vdaka filmu sa vsak dozviem kopu novych informacii. Obycajne dialogy prevazuju, a to dodrzuje aj tento film, vyborne je vykreslenie atmosfery roku 1918, Rudolf Deyl st. film vyborne tahal, stihal v pohode aj Brzochudobny a videl som tu aj Cestmira Randu st /Kladivo na Carodejnice/. Pre mna jeden z najlepsich Fricovych filmov, spolu s Cisaruv Pekar, Pekaruv Cisar 1951, Pocestne Pani Pardubicke 1944. Ovsem, Fric mal ale hodne kvalitnych filmov : 89 % (12.08.2017)

Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří. (19.08.2023)

Příběh jednoho pluku a vzpoury v roce 1918 inspirovaný skutečnou událostí si zaslouží pozornost hlavně pro svoje vlastenectví a pozdvihnutí našeho neomaleného češství. Tento námět kdyby dnes dostalo jakékoliv zahraniční studio, vytvořilo by nervy drásající akční a citové dílo. V české produkci však byla natočena estrádní velmi jednoduchá podívaná, která však není nejhorší a řekl bych, že je zcela zbytečně dosti přehlížena. Režisér Martin Frič tu opět prokázal svůj talent pro odlehčený žánr, ale nutno uznat, že se velmi držel na uzdě a natočil snímek který má spád, silné momenty, úžasné válečné scény u kterých je škoda že jsou tak krátké, plejádu českých herců své doby a ryze české myšlenky. Zvolané přání vojína Nohy v podání Rudolfa Deyla na konci příběhu se stal takřka nadčasovým. I jeho rozhovor ve vlaku s vojínem Kovalem, kterého si zahrál Martin Růžek, vede k zamyšlení. Dramatický příběh je tedy značně uvolněný a v určitých místech reálně nepředstavitelný, ale i tak se jedná o naprosto úžasný snímek, jaký byl na toto téma v Československé kinematografii kdy natočen. (08.11.2015)