Hannah Arendt

""Tentokrát jsi zašla příliš dalek....nemáš v sobě žádnou lásku ke svým lidem....skončíš v pekle ty nacistická děvko...." Připomínat si Mezinárodní den památky obětí holocaustu zrovna tímto filmem se asi může zdát někomu docela zvláštní. Ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě" si Hannah Arendtová dovovila opravdu hodně. Nejen, že svou tezí o banalitě zla zpochybnila to, že by byl Eichmann skutečné monstrum, ale zároveň si nebrala úplně servítky pokud jde spolupráci židovských představených s nacistickým režimem. Vyvolala tak velmi hysterickou reakci (viz výše). Tento film je však podle mého názoru velmi poučný právě proto, že na příkladu Arendtové ukazuje, že i v případě tak bolestných událostí jak byl holocaust, bychom se neměli spokojit s černobílým pohledem na věc. Lidí, kteří se s takovýmto černobílým pohledem spokojí bývá jistě vždy poměrně hodně a je asi jedno, zda jde o téma holocaustu nebo v dnešní době třeba o téma migrační krize. Je vždy úžasné, když se najde někdo tak statečný jako Arendtová, kdo se nebojí jít proti proudu a kdo si navzdory většinovému mínění dokáže klást i veskrze provokativní otázky. Dokud takoví lidé budou existovat a dokud jejich nepříjemným otázkám bude věnována alespoň taková pozornost jako tomu bylo v případě Arendtove, má lidstvo alespoň jistou naději, že se takové hrůzy jako holocaust nebudou už nikdy opakovat... (27.01.2019)

Myšlienkovo silné, až filozoficky poňaté dielo, nie pre každého, lebo treba rozmýšľať. Kým sa dostaneme k vrcholu diela, teda k mimoriadnemu výstupu Arendtovej v prednáškovej sále, je naozaj čo treba prekúsnuť a scény zo života, ktoré si ale tiež treba vypočuť, sa lámu s archívnymi zábermi Eichmannovho procesu. Dnes už nie je doba, aby niekto prišiel s takými to otázkami - tam až pokročila demokracia, a ani vtedy by zrejme nebola bez toho, aby vás označili za nácka, keby, a to je to veľké KEBY Hannah Arendt nebola Židovka. Tam už antisemitizmus ťažko hľadať a preto pri výrokoch ako: "Eichmann nebol antisemita, on len dodržiaval zákon a robil si svoju prácu!" žiadne komando nenabehlo, aby Arendtovú hodil do kobky. Pritom vôbec nejde o popieranie toho, že Eichmann bol masový vrah alebo bagatelizovanie holocaustu, naopak, ide tu o zdôraznenie tej psychologickej podstaty, že človek úplne normálny, bežný, možno aj sympatický sa za istých podmienok prispôsobí okolnostiam. A po ich uplynutí je schopný znova prepnúť do režimu normál - to je prípad aj napr. Megeleho, ktorý robil šialené pokusy, kým mohol, no po úteku do Argentíny normálne ďalej fungoval ako praktický lekár, akoby sa vôbec nič nestalo. Arendtová vo svojom zamyslení otvára aj inú háklivú tému: zodpovednosť Židov samotných za to, ako to dopadlo. To opäť dnes už nikto nevyriekne, dnes majú ľudia problém odsúdiť aj keď Izrael zabíja civilistov, ženy a deti v desaťtisícoch. No Arendtová, chránená aj svojim pôvodom, načrela aj do tejto témy: koľko rabínov spolupracovalo s režimom, do akej miery je zodpovedná Judenräte za spoluprácu s nacistami? Arendtovej sa dostalo od mnohých učencov uznania, no samozrejme aj odsúdenia z toho, že "obviňuje obete". Lebo takéto otázky klásť neslobodno. Na to sú u nás doteraz aj paragrafy. Film túto zaujímavú stránku stvárňuje tak priemerne so spomínaným vrcholom na konci, no téma je stále živá a bude sa určite ešte aj po mnohých generáciách po nás preberať, aj po tejto ére povinného tlmenia zamlčaných právd. (08.03.2024)

Ide o takmer hraný dokument o účasti Hannah Arendtovej na súde s Eichmannom v Jeruzaleme. Tu prichádza na myšlienku, že Eichmann nebol netvor, ale človek, ktorý bol poslušný režimu. A tento jej koncept banálnosti sa stretol s obrovskou kritikou naprieč celým židovstvom. Reportáž z tohto procesu v ktorom bol Eichmann odsúdený k smrti odpovedá na otázku či môže byť Eichmann vôbec súdený a pokiaľ áno tak za čo. Ďalším faktom bolo, že nebol súdený medzinárodným súdom, ale v židovskom štáte židovským tribunálom. Kladom je, že autorka sa snaží podať objektívny pohľad na priebeh procesu, zaoberá sa psychikou obžalovaného a objektívne popisuje argumenty obžaloby aj obhajoby. V priebehu procesu prebehlo celkovo 121 pojednávaní a z toho 62 zabrali výpovede svedkov obžaloby, ktoré väčšinou nesúviseli s prejednávaným prípadom. Jednoznačne najsilnejším momentom filmu sú vložené autentické zábery z procesu a škodou je, že film sa točil len okolo tohto procesu. (26.06.2015)

Další setkání Margarethy von Trotta s Barbarou Sukowou (jinak Lola, Berlin Alexanderplatz). Tentokrát v mistrném dialogu o povaze zla. Film se zabývá obdobím na začátku 60. let, kdy Arendtová psala pro The New Yorker reportáže Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. #Edisonline (06.03.2022)

Společenskou nonkonformitou tématiky jde o takové německé Poklosie, s tím rozdílem, že zde jde jen o reprodukci toho, co způsobilo skandál už v 60. letech. Nebyla to pro "uvědomělého" diváka taková rána do palice jako Paśikowského film, kde se dogmata bořila bez přípravy, ale to nic nemění na faktu, že film je natočen skvěle. Jedním velkým plus také je, že už poměrně dlouhou dobu jsem neviděl projekci z 35 mm, takže pochvala pro autorku i za volbu materiálu. (21.10.2013)