Král Králů

"Vaše Veličenstvo! - Neříkejte mi tak. Budou si myslet, že jsme ožralí." Ono není snadné, aby si dělník z vyspělé socialistické společnosti zvykal na sezení na ropném pramenu, řízení osobního velblouda, slasti v harému či nařizování poprav. Lojza Králů se k tomu postavil jako majitel selského rozumu a já se přitom dokázal celkem pobavit. Po zamyšlení nad tím, co bych dělal, kdybych se králem Tamanského souostroví stal já, tak mohu s klidným svědomím napsat, že mě by z blázince nedostala ani prezidentská amnestie. (31.12.2015)

Kultivovaná veselohra třicátých let, kterou v českém filmu tak nezapomenutelně opanoval Martin Frič, nezanikla beze stopy ani nástupem protektorátu, ani prosazením levicových konceptů znárodněné kiematografie, ani příkrovem komunistické poúnorové cenzury. To poslední, čím bychom si v tom pomyslném diskrétně choulostivém předivu souvislostí mohli pomoci, je černobílý pohled. Satira - nejvlastnější "vnitřno" filmu - s úspěchem využívá oficiální proklamace režimu k tomu, aby nahlížela se stále větší důsledností pod jejich povrch. O skutečném chodu komunistického režimu - nadto zábavnou formou - se tak dozvíme téměř vše. A skuteční králové kinematografie šedesátých let mohou, to, co opravdu chtějí: tvrdit muziku,která lechtá bránice, ale současně burcuje i šedou kůru mozkovou. Nemá smysl donekonečna opakovat, že Sovák a Brodský byli - a na stříbrném plátně stále jsou - skvělí a úžasní. Záměrně se zastavím u jiného skvělého představitele tvrdých hochů západní ražby: u Valtra (Waltra Tauba). Zasloužilého umělce, demokratického českého Němce, syna někdejšího generálního tajemníka Německé sociálně demokratické strany dělnické v Československu, Masarykova a Benešova podporovatele Siegfrieda Tauba. Muže, který se angažoval ve vynikajících představeních pražské antinacistické říšskoněmecké avantgardy třicátých let v Praze, antifašisty, který se během svého nedobrovolného skandinávského exilu seznámil a spřátelil s pozdějším spolkovým kancléřem a rovněž antifašistou-interbrigadistou španělské občanské války Willy Brandtem. Ze skvělého Taubova herectví se český divák mohl těšit jen občasně - šlo o "sociáldemokrata" a ke všemu Žida. Po roce 1968 ustal i tento Taubův kontakt. KRÁL KRÁLŮ nám na minimální ploše přibližuje vynikající umění tohoto věčného přítele našeho národa. I tak se tedy znásobují ony vazby na špičkovou, kultivovanou veselohru zakladatelských třicátých let naší národní kinematografie (CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE, EVA TROPÍ HLOUPOSTI). A s nimi - vím, je o ošklivé slovo - i povznášení a kultivování českého filmového diváka. (17.11.2007)

Tovární dělník Lojza má štěstí, že se jmenuje Král. A na základě jeho příjmení se mu dostane neobvyklé pocty. Je to Čech jak poleno, ale přesto by měl vládnout jako islámský král. U nás řádil socialismus a monarchie je něco, s čím soudruzi snad ani nepočítali. Vzdáleně film připomíná svým "exotickým" motivem pohádku Lotrando a Zubejda. V ní na české území také dorazili sultánovi pověřenci, kteří sice měli jiné poslání, než vyslanec Tamánského souostroví Kopecký, ale jistá podobnost tady je. Zásadním problémem je režie Martina Friče. Ten film tlačí do komedie a satirickou složku, která měla dominovat, odsouvá do pozadí. Přitom to film není nijak extra vtipný, ale dovedně skrývá množství narážek na tehdejší režim. Většina provokace však skoro vůbec nevyzní. Samozřejmě přes bedlivé oko cenzura se nedostalo mnoho škodlivého, ale dopadlo to tak, že socialismus je chápán jako absolutně nedotknutelné zřízení, ve kterém vše bezvadně funguje, všichni jsou spokojení a nějaký ropný ráj, kdesi daleko od socialistického ráje, přece nemůže nikoho zajímat po stránce životních a lukrativních hodnot. Jiří Sovák dal svému montérovi českou uvěřitelnost i bodrost a jeho osobité herectví a nadhled by si zasloužilo nějakou tu peprnou hlášku navíc, ale vše je poměrně socialistickým hoblíkem uvědomělého cenzora uhlazeno do mírně povrchního výsledku, který je i určitým kompromisem. Filmu se zpočátku daří vzbudit divákův zájem, ale poté film začne stagnovat a nepůsobí kompaktně. Ve větší míře se do popředí dostane Sovákova schopnost pro improvizaci. Film sice jako celek nefunguje, jak by býval (ne)mohl, ale řada scén je přece jen dobře vystavěna a je z nich cítit solidní výsměch tehdejšímu vládnímu zřízení. Režisér vykazoval cit pro řemeslnost i originální pojetí. Nedokázal však satirickému tónu dát větší údernost a z filmu se mu podařilo udělat úsměvnou komedii bez přidané hodnoty. A ta tentokrát citelně chybí. Vše klouže po povrchu, ale větší odvahu zajít dá jsem z filmu necítil. Kdoví, kde zase soudruzi udělali chybu. Tentokrát dbali na to, aby jejich autorita nebyla podrývána lidmi od filmu. 60% (26.04.2015)

Je to docela i vtipné, ale bohužel trošku přepolitizované... Co se taky dá čekat od filmu, kde hlavní hrdina řeší problémy revolučního a státovorného významu. Je to škoda, ale na druhou stranu je iluze docela věrohodná, myslím, že takhle nějak by to možná probíhalo. Přece jen, je tu možnost vyšachovat ten vykořisťovateslký "United Oils". (22.07.2006)

Jedna z největších proher Mac Friče. Roztodivný scénář, podivné vedení herců. Vizuál s monogramem Ester Krumbach. Po všech stránkách slepá ulička. Nicméně Sováka bych pochopila u Friče v očekávání další zajímavé práce po Pandrholovi, z druhé strany lituji, že si Mac tak oblíbil Bohdalovou a díky ní příští rok zazdil i takovou nadějnou Hvězdu zvanou Pelyněk. Aneb jak pravil Milda: "Brigitte Bardot hadr." (06.04.2011)