Král Králů

Upraveno v červenci 2020. Film Král Králů je socialistickou taškařicí bláznivějšího zurčení. Intelektuálně pikantní politický paradox je výstupní podstatou nadhledu, zásadou uvědomělosti lidových mas to přesto neotřese. Lidovost se poté v míře kontextu filozofujícího mumraje a při střetu s kosmopolitním řádem světa nechává zastupovat neomaleným křupanstvím, s nímž se čelí všemu cizímu a neznámému. Martin Frič dokázal obhájit své osvědčené komediální postupy, rozhazuje vůkol hrsti slovních hříček a podmanivé melodie břišních tanečnic, vše se sváří a hněte v karikaturní a ironické poznámky, vždyť monarchistické povinnosti jsou v socialistické sféře vlivu zapeklitým oříškem k vyřešení. Jen buranská verze uvědomělosti lidových mas nadhledu škodí a způsobuje humoru i výpadky paměti. Socialistickým hrdinou práce je Lojza Králů (příjemný Jiří Sovák), prověřený montér ČKD a nekompetentní král-regent Tamánského souostroví. Pikantní paradox je odrazem té absurdity doby a vysmívá se všemu. Nakonec se lidová revoluce jeví jako skutečný přínos dějinám lidstva. První hvězdou v odlehčení je Izmail el Šarif ben Šerfi (skvělý Miloš Kopecký), diplomatický zástupce tamánské vlády a regentův důvěrný kontakt s mocí. Mocenské zájmy a intriky dělají z Izmailova poslání sisyfovskou neměnnost, přesto na duchu neumdlévá. Hlavní ženskou postavou je Lenka (příjemná Jiřina Bohdalová), kadeřnice a Lojzova milenka. Naivní dívenka je okouzlena pouhou představou a náznakem královského luxusu. Významnou postavou je Poupard (pozoruhodný Valtr Taub), precizní Abduláhův vyjednavač a likvidátor nepříjemných a dlouhotrvajících problémů v boji o moc, pokud vyjednávání ustrnou na mrtvém bodě. Z dalších rolí: spící a malátný Lojzův spolubydlící Eda Brabec (Vlastimil Brodský), historickou pragovku ke koupi do omrzení nabízející Pšenička (Josef Kemr), diskrétní regentův komorník (Jan Skopeček), z možnosti nebývalého výrobního odbytu natěšený ředitel ČKD (Jiří Němeček), překvapený úředníček na ministerstvu zahraničních věcí Pantůček (Zdeněk Řehoř), zaskočený vedoucí osobního oddělení ministerstva zahraničních věcí Novák (Ilja Prachař), tím logickým sporem pobavený náměstek ministra zahraničních věcí (Eduard Kohout), či rozkazy rozdávající tajný tamánský agent na pánských záchodcích (hlas Jiřího Šrámka). Král Králů je bláznivou taškařicí, která sebe sama baví navozeným paradoxem podstaty socialistické moci. Je to zábavné, ale také zbytečně omezené a buranské. (03.10.2009)

K ose dokonalého duelu ryzích představitelů dvou zcela odlišných světů se jako železné piliny k magnetu zákonitě přimykají ty nejcharakterističtější absurdity, které k nim (alespoň podle pravidel satiry) příslušejí, a nejednou neodolatelně vtipně artikulovány spoluutvářejí nový obraz Československa co pokročilé varianty středoevropského mostu mezi kulturami. V reálném socialismu se integrujícím prvkem mezi Západem a (Blízkým) Východem stává svrchovaně klidný král mezi pražskými montéry, který se shodou náhod stává tím nejuvědomělejším monarchou – na „svém“ souostroví v Rudém moři plánuje socialistickou revoluci. (21.02.2024)

Film Král králů je hodně zajímavý spíše z politického hlediska než z humorného. Důležité je si uvědomit souvislosti. Postava Miloše Kopeckého hodně mluví o USA, s Jiřím Sovákem také hovoří o západě, Izmail el Šarif říká například, že popravy nejsou v Československu moc populární (a že se jich v padesátých letech uskutečnilo) atd. Stejně zajímavé je rozhodování ministerstva a vůbec slyšíme plno politických narážek. Tak Lojza Králů neustále odkazuje na fakt, že je sledování tajnými. To vše dohromady společně s dobou natočení působí zvláštně. Ale pouze v těchto souvislostech. Samotný film zase tak dobrá komedie není. Nicméně Jiří Sovák, především pak Jiřina Bohdalová a místy i Vlastimil Brodský film rozsvítili a udělali ho humornější. Samotná postava Jiřího Sováka je úsměvná a v kombinaci s faktem, že představuje dělníka ČKD a má se stát králem, je pak úsměvný už jen námět. (07.01.2021)

Kultivovaná veselohra třicátých let, kterou v českém filmu tak nezapomenutelně opanoval Martin Frič, nezanikla beze stopy ani nástupem protektorátu, ani prosazením levicových konceptů znárodněné kiematografie, ani příkrovem komunistické poúnorové cenzury. To poslední, čím bychom si v tom pomyslném diskrétně choulostivém předivu souvislostí mohli pomoci, je černobílý pohled. Satira - nejvlastnější "vnitřno" filmu - s úspěchem využívá oficiální proklamace režimu k tomu, aby nahlížela se stále větší důsledností pod jejich povrch. O skutečném chodu komunistického režimu - nadto zábavnou formou - se tak dozvíme téměř vše. A skuteční králové kinematografie šedesátých let mohou, to, co opravdu chtějí: tvrdit muziku,která lechtá bránice, ale současně burcuje i šedou kůru mozkovou. Nemá smysl donekonečna opakovat, že Sovák a Brodský byli - a na stříbrném plátně stále jsou - skvělí a úžasní. Záměrně se zastavím u jiného skvělého představitele tvrdých hochů západní ražby: u Valtra (Waltra Tauba). Zasloužilého umělce, demokratického českého Němce, syna někdejšího generálního tajemníka Německé sociálně demokratické strany dělnické v Československu, Masarykova a Benešova podporovatele Siegfrieda Tauba. Muže, který se angažoval ve vynikajících představeních pražské antinacistické říšskoněmecké avantgardy třicátých let v Praze, antifašisty, který se během svého nedobrovolného skandinávského exilu seznámil a spřátelil s pozdějším spolkovým kancléřem a rovněž antifašistou-interbrigadistou španělské občanské války Willy Brandtem. Ze skvělého Taubova herectví se český divák mohl těšit jen občasně - šlo o "sociáldemokrata" a ke všemu Žida. Po roce 1968 ustal i tento Taubův kontakt. KRÁL KRÁLŮ nám na minimální ploše přibližuje vynikající umění tohoto věčného přítele našeho národa. I tak se tedy znásobují ony vazby na špičkovou, kultivovanou veselohru zakladatelských třicátých let naší národní kinematografie (CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE, EVA TROPÍ HLOUPOSTI). A s nimi - vím, je o ošklivé slovo - i povznášení a kultivování českého filmového diváka. (17.11.2007)

Tamánský král má za úkol řádně vládnout své zemi. Vždy tak svědomitě činil, ale tentokrát poprvné byla tato funkce svěřena cizinci a to až z exoticky socialistického Československa. Nový král, montér Lojza Král, by byl po menším naléhání ochoten pokračovat v tradici a chránit své království před buržoazními choutkami na ropu, ale nejprve musí zvládnout daleko těžší bitvu - s neporazitelným úředním šimlem, jemuž funkci král nevykazuje žádná ze statistických kolonek. (19.12.2008)