O líné Nitce a prstýnku s rubínem

Josef Bek vypráví pohádku o králi, který se rozhodl odmítnout všechny princezny z okolí a vzít si za ženu z chudé chalupy, která však bude pracovitá a bude se dobře starat o jeho království. A tak osloví chudou Nitku, která však moc pracovitá není. Naštěstí jí pomohou v práci s kolovrátkem tři tetičky Žvandolína, Šlapalína a Mžouralína. Jen nesmí zapomenout jejích jména a pozvat je na svatbu. Jenže taková jména aby si čert zapamatoval. Naštěstí jsme v pohádce a pan scénárista tomu chtěl, aby vše dobře dopadlo. Poměrně líbivá, podařená a hlavně krátká pohádka. (25.11.2012)

Josef Bek byl perfektní vyprávěč. Tři tetičky přadleny taky neměly chybu. Člověk by si řekl, že jejich jména jsou snadno zapomatovatelná, ale není to mu tak. Já jsem si po shlédnutí pohádky dokázala vzpomenout pouze na dvě a to nevím jistě, jestli jsem ta jména nějak neopletla. Jedna tetka byla Šlapalína, druhá Mžouralína a ta třetí .... Čert, aby to spral. (19.03.2012)

Předení je zdlouhavá náročná a otravná práce, proto byla nutnost motivovat přadlenky k činnosti možností sňatku s místním panovníkem (a tím se povinnosti příst zbýt jednou pro vždy, přiznejme si to). V pohádkách už to tak bývá, že štěstí chodí dokola, až si sedne na ... jedinou línou přadlenu v celé zemi. Ta zanaříká, přikluše kouzelná postava, která jí za příslib něčeho (častěji toho, co ještě nemá a pak chce dítě, tady byly tetky přadleny jen lačné po koláčích, což dokážu pochopit, zejména pokud mezi koláči figurovaly makové, a dožadovaly se pozvání na svatbu) a povinnost uhodnout (tady zapamatovat si) její jméno (tady tři extra pekelná, ale zas tak pekelná, že si je pamatuji od doby, kdy jsem tuhle pohádku jako pachole viděla prvně) s daným úkolem pomůže. Z tmavého lnu se stanou bílé nitě (nestanou, takhle to s barvami nefunguje) a k potěše přadlenčině se schyluje k svatbě. Celé království tančí (rozumějme, ti čtyři lidé, co jak dobře ukotvené bitevní lodě strnule čučí u stolu), stoly (dva) se prohýbají jídlem (co to měli za stoly, že se každý jeden z nich prohýbal pod tím jediným talířem, co na něm stál?) a na přadlenku padají chmury a deprese. Přiznejme, že kvůli králi Preissovi by se člověk s chutí zhostil i mnohem horších úkolů, než jakým předení může být. Jenže dokud nezačnu psát scénáře já, těžko se dočkáme toho, aby adeptka na post královny vyvážela žumpu, nebo čistila zuby krokodýlům. (02.08.2015)

Další varianta Zlaté přadleny z roku 1975, kde tenkrát hrála Daniela Kolářová a Jaromír Hanzlík a kde ještě šlo o zlaté, nikoliv bílé nitě. Tahle verze je v mnohém okleštěna, také nevychází z předlohy Němcové, ale Erbena (a nutno pro úplnost dodat, že i Werich si zkusil svou verzi Rumlcimprcamprem). Sice je to krátké, ale stěžejní scény jsou tak nějak provedeny jako mimochodem, prostě se nějak odehrají, takže pohádce chybí jistí sevřenost a v podstatě chybí i strach o postavy. Jediným vtipným se zde snaží být Potměšil, jenž naštěstí blbý nápad se zakopnutím dokáže vyvážit koženým obličejem a suchou hláškou. Ano, Šlapalína, Mžouralína a Žvandolína se tak staly hvězdami pro mnoho dětí, ale jinak pohádka nic moc nenabízí. (22.10.2016)

Výborný V. Preiss a Martina Hudečková ještě mladá, krásná a strašně sympatická. A i Ladislav Potměšil docela zazářil. Je to další ze studiových pohádek, která neurazí, ale ani nenadchne. K tomu navíc hrozně naivní rozuzlení. Ale spravedlivě řečeno - pohádka je pro děti a ty to asi přehlédnou. Viděl jsem i horší pohádky, špatná není, ale výborná taky ne, takže za 3. (02.12.2019)