Nymfomanka, část II.

(Část I.) ...což se ve druhé polovině lehce ustálí, kdy ubyde nucených přesahů, a režisér se vrátí ke svému oblíbenému tématu „žena jako ztělesněné zlo“, což filmu ubere na rozvláčnosti, ale pak přijde Bond, 3+5 a zlatý déšť a rozpačité dojmy se zlomí ještě víc, než v Melancholii; Director’s cut prosím smrsknout na dvě hodiny a bez toho asexuálního sexu, byť o ten tady vlastně ani (nečekaně, že ano?) nejde. (04.04.2014)

Druhá Nymfomanka sa prvé dve tretiny drží na silnej vlne jednotky a so sadistickým "pánom K" vystúpa v diváckej nepohodlnosti až do riskantných výšin. Ale posledná, "kriminálna" tretina vnáša podozrenie, že Lars už buď nevedel ako rozpracovanú látku adekvátne a zmysluplne uzatvoriť, alebo sa nechal zošrotovať produkciou, ktorá bažila po čo najväčšej návštevnosti (neúčasť Shia LaBeoufa v roli Jeromeho, pričom všetci ostatní herci vo svojich rolách ostali, dáva tušiť, že posledná tretina sa nakrúcala dodatočne, po vypršaní jeho zmluvy). Posledná scéna filmu je napokon zlý vtip, facka divákovi rukavicou plnou mincí, ktoré Nymfomanka aj rozdelením na dve časti zarobila. Trier v nej úplne (a úplne zbytočne) zničil Skarsgårdovu, pre príbeh veľmi dôležitú postavu. (16.01.2014)

Absolutní hodnocení to sice není, ale čert to vem. Zodpovědně tady prohlašuju, že Lars von Trier je zkurvenej parchant. Film si plynul, já se trošku nudil, některými myšlenkami byl osloven a pár obrazů mi vyloženě lahodilo. Když už to vypadalo na podivně bezpohlavní konec, přišel Seligmanův návrat a zvrat, který na mě zapůsobil, jako kdyby mi někdo dal důtkami všech těch čtyřicet ran naráz. No co, moje chyba, nemám ty filmy brát tak emotivně, teda vlastně nejdřív jo, ale pak bych o nich měl chladně analyticky přemýšlet, jenže i když jsem se to snažil dělat, závěr jsem nemohl dostat z hlavy a nemůžu až dosud, chápu, že možná nemístně ovlivnil můj názor na celou předchozí stopáž, ale prostě si nemůžu pomoct, jediné, co můžu udělat, je zodpovědně prohlásit, že... No jo, vždyť já vím. (16.01.2014)

Viděl jsem a komentuji pouze režisérské verze obou částí. Divácky neuspokojivé vyprávění o rozličných způsobem tělesného (sebe)uspokojování pět a půl hodiny konfrontuje dvě největší témata všech freudiánských režisérů – sex a smrt. K nejvýraznějšímu prolnutí obojího dochází během drastického autopotratu, na jehož konci se Joe zachvěje vzrušením, a v kapitole s umírajícím otcem, jejíž černobílý obraz a citově vyděračský tón působí tak (pseudo)artově, že jde nejspíš o jednu z mnoha Trierových taktik, jak divákovi upřít to, co by si přál. V průběhu obou filmů k navození pocitu nepohody, která znemožňuje nerušeně konstruovat fabuli, používá rušivě mnoho odboček, pomyslných závorek, skoků v čase nebo změn ve stylu vyprávění. Hypermediální encyklopedické vrstvení informací může připomenout Zanussiho, tematizace fetišů a nestálé identity Buñuela, komorní partnerská soda Bergmana a spirituální vzruchy zas Tarkovského (včetně přímé citace Zrcadla). Tato eklektická a intermediální kompilace stylů je sice semknutá rámcovým vyprávěním, ale koherentním tvarem bych ji nenazýval. Jak by taky mohl být koherentní film, který je vystavěný jako dialog dvou zdánlivě neslučitelných světonázorů (asexuál a nymfomanka), do něhož se Trier navíc neustále snaží zapojit i diváka. Ať prolomováním vizuálních tabu (názornější potrat jsem zatím ve filmu neviděl) nebo bouráním čtvrté zdi mezi fikcí a realitou (záběr kamery v zrcadle, zřetelné paralely mezi provokativně svobodomyslnými názory Joe a samotného Triera). Přes všechnu sexuální explicitnost a do extrému dovedenou kalvárii protagonistky mi nakládání s ženským tělem přišlo méně vykořisťovatelské než třeba v Životě Adele. Ačkoli se žena zejména v první části několikrát mění v sexuální objekt a její štěstí je po většinu filmu závislé na výdrži, dostupnosti a schopnostech muže, její zobrazování častěji než příjemné pocity vyvolává bolest, soucit nebo znechucení. V tomto kontextu je možná nejpřínosnější scénou režisérské verze již zmíněný potrat, demonstrující s otevřeností, která bude, domnívám se, nepříjemná zejména mužům, jak vyhrocených podob může nabýt napříč oběma filmy hájené právo ženy nakládat s vlastním tělem dle uvážení. Ukazování toho, co nechceme vidět, je zde úzce spjato s úvahami nad tím, o čem nechceme přemýšlet. Taková provokace má podle mne smysl. Stejně jako celá Nymfomanka. 75% za I. část, 80% za II. část. Zajímavé komentáře: Radko, mcb, Mouzon, Madsbender, Artran, Othello, Aelita, elgreco (17.09.2018)

Mé nadšení z první Nymfomanky by se dalo vyjádřit tím, že na druhý díl jsem do kina nevyrazil, nýbrž v klidu a bez většího zájmu jsem si na něj čtyři měsíce počkal. A podobně bez zájmu jsem s ním strávil dvě hodinky, při nichž jsem kontroloval hodinky častěji, než je zdrávo. Něco v tom samozřejmě je, protože Trier hloupé prázdnoty netočí, a závěr celkem tne do živého, ale mně prostě tentokrát pravidla jeho hry nevyhovovala. (12.04.2014)