Zaostřit, prosím!

Film Zaostřit, prosím! je paradoxem doby a ideové motivace filmového poslání. Autorem příběhu byl Jiří Marek, toho času ústřední ředitel Československého státního filmu. Jako uvědoměle přesvědčený straník je jeho satirická snaha o zřetelné pojmenování politických a společenských neduhů přirozená, jsou tak překážkou společného kolektivního úsilí při budování vzkvétající prosperity lidově harmonického ráje, které ale lze při dobrém, pokrokovém, vedení jednoduše odstranit. Martin Frič, jako osvědčený režisér, měl bohulibý záměr s nezbedně ironizujícím a karikujícím skotačením podpořit, vždyť každý je potřeba pro společný zdar věci. Paradoxem je, že se, díky drobnému politickému uvolnění, podařilo filmu jednoznačně definovat tendence a principy fungování společnosti, které jsou, ve svém konečném důsledku, samy tou nepřekonatelnou bariérou potenciálu rozvoje, a pro své vyvolané důsledky nelze tyto nekonstruktivní principy odstranit. Uměle vyvolávaná a aktivně přiživovaná atmosféra strachu na jednu stranu plodí ideologicky uvědomělou vedoucí vrstvu, ovšem bez vlastního porozumění té samé ideologie, a na straně druhé tendenčně potlačuje svobodnou vůli, individuální iniciativu a také osobní názor jako možné nástroje reakcionářské zrady. Budovatelské nadšení si tak navyklo na drobné, zato pravidelné okrádání socialistického státu. Satirický nadhled dosahuje již úrovně lepších Fričových včerejšků, pohrává si s formou, politickému harašení dokáže vtisknout tvar obrazové básně, vychutnává si ty absurdity všedního dne. Uvědomělost kolektivní nápravy se sice nedokáže v mezihrách a ve třetí třetině vyhnout moralizující tuposti, přesto díky motivačnímu paradoxu převládne radost. První znevažující karikaturou je Jan Přehršle (velmi dobrý Josef Kemr), tichý účetní a politicky nebezpečně agilní vedoucí v nejpoetičtěji rozverné sekvenci filmu. Politické frázování dostává básnický rým, úsměšek míří na vedoucí kádry, politikaření, ideologické flagelantsvtí, nefunkční principy a nezdravou atmosféru. Druhou znevažující karikaturou filmu je Pošahal (vynikající Jan Pivec), literární kritik v nejškodolibější sekvenci filmu. Ješitně ctižádostivý kritik v uvolněném místě absurdního dilematu možného nebezpečenství osobního názoru bez oficiálního státního posvěcení. Paradox, který stojí za dysfunkcí socialistického zřízení. Film má i svého hrdinu v postavě Bláhy (sympatický Gustav Heverle), nového ředitele standardně probíhající stavby. Právě zde se autor satiry Jiří Marek pokouší o mravní poučení pro všechny členy kolektivu. Smutným hrdinou je Macek (příjemný Vlastimil Brodský), účetní, z donucení plnící brigádně politický závazek podniku. K výraznějším a zajímavějším postavám patří: nekompromisně vládnoucí Přehršleho tchyně (Zdeňka Baldová), vyvolaným strachem v omyl uvedený Přehršleho ředitel (Miloš Nedbal), politicky opatrný a pracovně naléhavý Pošahalův šéfredaktor (František Vnouček), na jasnou odpověď skoupý tajemník ministra (František Filipovský), nového ředitele vítající účetní na stavbě Dušek (již unavený Vlasta Burian), a uvědomělý průvodce filmem (Ladislav Pešek). Z dalších rolí: zděšený vrchní účetní Pištora (Lubomír Lipský st.), filmový režisér satirické morality (Ladislav Boháč), nesmělý básník prvního vydání Jan Hovorka (Zdeněk Řehoř), ješitně jízlivý autor scénáře filmu (František Hanus), komentátora doprovázející klapka (Božena Obrová), Přehršleho žena Týna (Ludmila Vostrčilová), Pošahalova ze zkušenosti opatrnější manželka (Stella Zázvorková), zdvořilé jedince zneužívající náborový referent (Josef Hlinomaz), novým ředitelem trápený skladník stavby (Ota Motyčka), Pošahalův spěchající přítel Zouna (Jiří Sovák), pobavená ministrova sekretářka (Marie Rosůlková), či na slunci spokojeně odpočívající dělník stavby (Antonín Šůra). Zaostřit, prosím! groteskně skotačí v paradoxu filmového poslání a absurdních dopadů základních principů vlastního fungování lidově řízené společnosti. Karikaturní nadhled nezkazí ani nádech morální tuposti, potěší filmařská ironie a škádlení. Jedinečný paradox doby! (28.06.2020) (méně) (více)