Steel Town
The Trap
Režie:
Martin FričScénář:
Otakar KirchnerKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Oldřich Lukeš, Jaroslav Mareš, Bohuš Hradil, Jana Dítětová, František Kovářík, Marie Nademlejnská, Bedřich Vilský, Majka Marie Tomášová, Karel Peyr (více)Obsahy(1)
1931: Průběh organizované stávky, kterou se dělníci ze severomoravských hutí bránili hromadnému propouštění v dobách hospodářské krize. Příkladně schematický oslavný plakát realizovaný pod heslem "práce sovětských filmařů - náš vzor". (oficiální text distributora)
Recenze (22)
"Zoceleným se dostalo velké pocty v podobě udělení jedné z hlavních cen V. Mezinárodního filmového festivalu. Sovětští delegáti na tomto festivalu hovořili o nich s velkým uznáním. Zoceleným byla rovněž loňského roku udělena národní cena. Filmoví kritikové ocenili je jako náš nejlepší film roku. S velkým úspěchem promítali jsme je loni na podzim v New Yorku sovětským, čínským a polským delegátům V. Valného shromáždění OSN. Jestliže nyní, ozdobeni již tolika cenami a uznáními, přicházejí Zocelení na plátna našich biografů, je třeba jim přát, aby se stali významným příspěvkem ke slavným květnovým dnům, v nichž všechen náš lid bude vzpomínat 30. výročí založení naší komunistické strany. Bez ní, bez jejího boje, bez soudruha Gottwalda nebyli by vznikli Zocelení jako pravdivý obraz boje našich dělníků za svržení zločinného kapitalistického řádu, za šťastný dnešní život našeho lidu, budujícího socialismus a dávající všecky své síly do služeb velkého boje za udržení míru." Kino 6, str. 196-7 ()
Film začíná pořádným leknutím. Bez varování hlasitá hudba. Randál jako když hluchej orchestr a hluchej dirigent mlátí do vrat. Co to je za divadlo? Kapitalisté se klaní dveřím? Ředitel vychází od továrníka, otočí se a pokloní se mu. Zavře dveře a znovu se ukloní. Kapitalisté tady mají komunismus v předstihu, když si od banky nechávají diktovat, kolik lidí mají propustit. Agent antikomunista: „Potřebuju se dostat mezi dělníky. Kde je tady středisko komunistů?“ Nový ředitel: „Potřebuju okamžitě propustit 450 dělníků. Ať je mezi propuštěnými co nejvíc komunistů.“ Komunisté, kteří vypadli z opičího zadku – žádná škoda. Nový ředitel si s sebou přivezl celou armádu vojáků. Dělníci poslouchají komunistu – no to to dopracovali. „Karlova huť stojí. Dejte zprávu soudruhu Gottwaldovi.“ Stávkové hlídky: ještě se ptát komunistů, jestli smím nastoupit do práce. Komunisti: „My stávkokaze bijem.“ „V Sovětském svazu je život jinačí. Pracuju a vydělávám.“ Komunistka na stávkokaze: „Na, tady máš můj poslední chleba, když máš takovej hlad.“ Dělníci z Rotavy operativně zaskakují za stávkující. Pěšky jsou tam cobydup. Je to jen 500 km. Zednářská symbolika: Řepa – skrytá ruka. Zatím nejhnusnější komunistická propaganda. Zlomyslná, temná, zákeřná. ()
No, u nekterych uzivatelu, kteri i vice nez 60 let po vzniku filmu hodnoti filmy pro predsudky odpadem, to je na diagnozu... Zoceleni maji vybornou kameru Jaroslava Tuzara, obsahem ci hereckymi vykony (typicka role Jaroslava Marese mluvi za vse) ale nijak nevybocuje z siroke rady budovatelskych a proletarskych filmu. Obdobi hospodarske krize tricatych let minuleho stoleti, zcela jiste nebylo lehkou dobou, film se odehrava v Moravskoslezskem kraji a cloveka napadne, ze historie se neustale opakuje, bohuzel. Film jsem cekal dramatictejsi, ale Fricova rezie je konstantne kvalitni. ()
Zocelení je komunistickou slavobránou. Ospravedlňuje nastolení ideologického diktátu významem přirozeného evolučního vývoje společnosti, byť je prezentován jako svatá boží pravda. Martin Frič obratně vytvořil rudou legendu v konsolidované náladě revolučního odhodlání k té podpoře pokrokové lidové osvěty na dějiny světa a člověka. Politické angažovanosti jde nejvíce o velebení slávy strany, film je proto přesycen politickými gesty a lidově uvědomělým patosem. Na druhou stranu uchvátí obrazy kameramana Jaroslava Tuzara, svým stylizovaným uspořádáním, choreografickým pohybem masy davu a poetickou formou výrazu. Na správné, komunistické, straně stojí: mládím dychtivý valcíř Jan Žíbek (Jaroslav Mareš), jeho dívka z dělnické rodiny Marie Kolaříková (Jana Dítětová), a obdivovaný hrdina, kriminalizovaný zcela evidentně skandální četnickou honitbou, a předseda závodního výboru Franta (sympatický Oldřich Lukeš). Na straně prospěchářsky zákeřných kapitalistů zaujmou: nekompromisní nově jmenovaný ředitel válcovny Karlova huť v Lískovci von Doderer (zajímavý Karel Peyr), obdobně smýšlející vedoucí provozu, inženýr Kotrna (zajímavý Miloslav Holub), všehoschopný špiclík mezi dělníky, Halík (Jarmil Škrdlant), vrchnosti poslušný četnický kapitán (Rudolf Široký), nátlakům moci přizpůsobivý rotavský tajemník německých odborů (J. O. Martin), či zdrženlivější předchozí ředitel válcovny Appelt (Jindřich Doležal). Z dalších rolí: Janův otec, nespokojený s radikalismem komunistů, a dělník z válcovny Karel Žíbek (Bohuš Hradil), Mariiny skromní a počestní rodičové (František Kovářík a Marie Nademlejnská), Janův starší a poklidnější bratr Josef Žíbek (Bedřich Vilský), Josefova manželka Ludmila (Majka Marie Tomášová), či další dva členové závodního výboru lískovecké válcovny (Josef Chvalina a Mirko Čech). Film Zocelení zaujatě provolává slávu revoluci komunistického určení. Aneb politika a její ješitná prohlášení. Poezie komponovaných obrazů (mimo jiné v plzeňské Škodovce) je úchvatná, ale to k dobrému prožitku nestačí. ()
Galerie (2)
Zajímavosti (1)
- Režisér Martin Frič dostal za film Cenu boja za sociálny pokrok na MFF v Karlových Varoch. (Raccoon.city)
Pokud někdo dokázal projít obdobím úpadku československé kinematografie první poloviny padesátých let s filmařskou ctí, ačkoliv požadavkům doby podal obě ruce, byl to právě Martin Frič. Jeho vlastní způsoby, jak se vypořádat s dobově preferovanými tématy výrazně přesáhly i jistou tvůrčí či dramatickou rezignaci u ostatních tvůrců. Komunistická odbojová tematika v Pasti se v rukou zkušeného režiséra proměnila v působivé a napínavé vězeňské drama s psychologickými prvky, Tajemství krve se v lecčems vymklo manipulativním filtrům aplikovaným v tehdejších životopisných filmech a v Císařově pekaři vytvořil nadčasové veseloherní dílo, jemuž bylo umožněno stát na vedlejší koleji otevřené i mezinárodním spojům. Zocelení se dá s klidným srdcem zařadit do společnosti těchto děl. Je to sice opravdu ideologicky prověřený obraz dělnického boje a svrabu první republiky otřesené následky světové ekonomické krize a narozdíl od předchozích filmů se zde Frič zcela vrhá do náruče socialistického realismu. Co je však důležité je jeho poctivě filmařský přístup k tomuto poněkud vágně a nepromyšleně přijímaného stylu ostatními tvůrci. Zocelení v našem kontextu doslova vytvářejí normu tohoto stylu, proto u dobové kritiky stály nejvýše jako jeden z mála skutečně následováníhodných vzorů. Z vizuálního pojetí doslova sálá přebraná zkušenost se staršími sovětskými vzory a dynamický střih obratně zkombinovaný s pohybem kamery vytváří působivou dynamiku, jež dokáže věrně zobrazit ochromující sílu davu a bujícího třídního střetu. Vizuální pojetí Jaroslava Tuzara přímo navazuje na jedinečné obrazové pojetí Steklého Sirény, jež dodávají mikrosvětu dělnických chatrčí, tovární architektury a rozestavěných kolonií až expresivní nádech. Zocelení na první pohled vypadá jako plnohodnotný následovník Steklého opusu - obratně oslovovaná pocitová rovina tomu skutečně nasvědčuje - při soustředěném sledování rétoriky zápletky a hlubčšho účelu jednotlivých motivů, z nichž je seskládána, však je rozdíl diametrální. SIréna byla strhující sociální baladou jež sázela na vlastní sílu vyjádření převzaté události, Zocelení je pouze stejně působivým vyjádřením události přežvýkané ideologickou interpretací a nabalené na politicky utilitární témata, mezi nimiž můžeme spatřit umělé stírání předělů, kterým byl pro národ a jeho tradici Únor 1948, dobově užitečné téma internacionalismu (hlavně ve vztahu k NDR), vypořádávání se s ostatními politickými stranami levicového zaměření. Jakkoli tedy může být vnější obraz bezvýchodné sociální situace, do níž se tvrdohlaví dělníci vehnali, zdrcující a závěrečný symbol pokračující vzpoury proti bezpráví strhující, jde pořád jen o zdařilou "nadstavbu". Samo jádro je přímočarým obrazem, jenž je podobně jako většina dobových děl jen skrumáží několika idejí, které hledají dějové argumenty, aby byly co nejsnáze přijaty diváky a uvedeny v život. A to nic nemění na tom, že jedinému Fričovi se podařilo tento krajně zjednodušený a pragmatický obraz přirozeně prostoupit podnětnou formou, jež mu umožňuje půsbobit co nejbezprostředněji (a proto i zákeřněji) - skrze emoce, pocity a jiné vnitřní odezvy. Jeho film je důkazem, že filmová sorela v sobě měla potenciál, když se jí zodpovědně dokázal chopit opravdu schopný filmový tvůrce. Nakonec buďme rádi, že ho po Fričovi již nikdo dále nerozvinul. () (méně) (více)