Dvojník

Existenciální mindfuck, o bludném kruhu nároku současného světa, který člověka tlačí k neustálému zlepšování svých výkonů, extrovertnosti a stejnosti s ostatními. Jinakost a individualita je přežitek, pokud někdo takový je, v korporátních společnostech (a nejen tam) už z principu působí jako exot a společenská "mrtvola". Už se ani nedivím, že za něčím takovým stojí právě Ayoade. Sice by se něco takového od Mosse z Ajťáků, který běžně dabuje v animácích a hraje v reklamách, na první pohled čekat nedalo, ale už Submarine bylo dostatečně jiné, takže mě tady ta jinakost stylu i příběhu nezaskočila. Naopak, forma se mi hodně líbila, jak svým neurčitým světem a firmou s totalitním řízením, tak i černo-žlutou stylizací a v podstatě neexistencí denního světla. Zpočátku to pro mě mělo dost silnou atmosféru, jenže jak se to už od úvodní scény tvářilo dost tajemně a postupem času z toho byl jen prostý příběh o boji s dvojníkem, který nahrazuje život hlavní postavy Simona (a na rozdíl od něj je takový, jakého si ho společnost žádá), docela mě to přestávalo bavit a ten konec je skutečně takový, jaký si ho člověk představí, ale zároveň doufá v něco víc. Je to budované chytře, ale jaksi bez nápadů, které tam zoufale chybí k tomu, aby z toho bylo něco skutečně silného. Díky tomu to nevidím na vyšší hodnocení, ale určitě uznávám, že to má něco do sebe. Silné 3* (22.07.2023)

Nemůžu se vyhnout srovnáním s Enemy, jde o podobnou hru s divákem, jen Dvojník je víc neuvěřitelný, Enemy se pořád drželo v mezi, kde všechno dávalo smysl, na to Dvojník z vysoka kašle a dělá si s postavou a s divákem co chce, je mu úplně jedno co dává smysl a co ne, vlastně jsem ten film totálně nepochopil, nebo pochopil, ale tolik věcí mi tam nedává smysl, že to je prostě nereálný, musím pak někde najít oficiální vyjádření režiséra, nebo najít jiné teorie. Pokud si Simon sám vytvořil Jamese ve své hlavě, proč ho všichni viděli? Proč bylo všechno tak reálný, všechny ty konverzace, hromada momentů, kde to prostě jen na halušky svést nejde, fakt ten film nepobírám, ale nebyl tam čas na nudu, dost mě to bavilo, sice se mi přeškvařila hlava, ale musím to vidět znova. Ale pořád si myslím, že Enemy je lepší film než Dvojník, co se obsazení i příběhu týče. (16.06.2014)

Tak to bolo niečo! Poriadne silná a pochmúrna atmosféra sa niesla v podstate celým príbehom a toto bola psychodráma ako sa patrí. Svojim spôsobom dosť podobné ako iný film o dvojníkoch Enemy, avšak The Double bol určite lepší a najmä zmyselnejší ako tá pavúčia absurdita. Občas som sa trochu strácal, ale vždy som sa dokázal napokon zorientovať. Film mal ohromný spád a to vizuálne stvárnenie bolo fascinujúce. Ústredná myšlienka o túžbe byť obdivuhodný a neutíchajúci pocit krivdy boli vystihnuté takmer dokonalo. Jesse Eisenberg pomaly ale isto čoraz viac dozrieva. Niekoľko absurdných a nelogických vecí mi síce prekážalo, ale v podstate aj tie krásne reflektovalo ten pocit neviditeľnosti a menejcennosti. (12.06.2014)

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah. (03.05.2014)

Vrchnímu slizounovi to pod Mossovou taktovkou evidentně velmi svědčí, a v industriálních kulisách Eraserheadu rozehrál monofonní duet lidského stereotypu, beznadějně odcizeného okolnímu světu, s romanticko-Poeovským Williamem Wilsonem. Stylová, napínavá a oku i uchu lahodící schizofrenní podívaná, která není pro každého, a proto je ještě lepší. 4 a půl * za příjemně nepříjemný, ale především nevšední zážitek. (11.07.2014)