Dvojník

Vzhľadom na niektoré komentáre som očakával niečo tak netradičné, až to bude nestráviteľné. Ale skôr opak je pravdou. Obsah je totiž tradičná zápletka a forma je skôr ozvláštnením, ako dominujúcim faktorom. Som rád, že mi to pripomenulo Brazil, potešilo ma, že hlavný hrdina je melancholik. Lenže Dvojník je dôkazom, že nie každá netradičnejšia forma, ktorá oprávňuje film nazvať klubovým alebo festivalovým, robí z neho automaticky film artový. Každopádne odporúčam. (26.08.2014)

Vlhký sen introvertích intelektoidních existencí, který se možná sám (a ke svému dobru) dehonestuje poslední replikou, jenže možná taky ne. Možná je to vážně jen banální hovadinka vystavěná podle návodu s razítkem "klišé" a zfetovaná skoro uměleckou kontrastní hrou světel a velkolepostí jména autora předlohy. Eisenberg perfektní, MIa rozkošná, ale k čemu to, když všechno ostatní stojí za starej belec. (24.07.2014)

„Simon, give Rudolph his arm back!“ V umění docela často zpracovávaný motiv doppelgängera zasazen do bezčasí a kulis připomínající rozpustilé kousky létajícího cirkusáka Gilliama, k tomu něco z Kaurismäkiho a Procesu od Orsona Wellese a vznikne avantgardní cosi o tom, že život lze žít mnoha (leckdy hodně odlišnými) způsoby. Nesmělý obdiv k Mii sice vyvažoval nepřekonatelný odpor k projevu Eisenberga, ale zatímco u podobně laděného Mechanika, Villeneuveova Nepřítele či Lost Highway jsem měl pocit, že mě vcucnul vysavač a já se z něj dostanu, až on bude chtít, tak Ayoadeho lehce černohumorný lux příliš nefungoval. Apropo, neexistovat pro své okolí zase není tak špatné. Až se jednou ztratíte, nikdo vás nebude hledat.. (26.10.2016)

Richardu Ayoadeovi se podařilo vybudovat tísnivou atmosféru urbanistického světa v neurčité době. Kulisy záměrně působí jako ze sci-fi filmu z roku 60 a tvoří kvalitní prostředek pro úplné odpoutání diváka od reality. Výsledek je velmi působivý. Fantastický Jesse Eisenberg zvládá dvojroli s až schizofrenní grácií. (14.04.2014)

Film, který dokáže - zdá se - ocenit jen ten, kdo tomu rozumí. Jako ostatně většinu kvalitních děl. Pro běžného diváka zůstává kvalita daleko za jeho rozlišovacími schopnostmi; většinou nezařaditelná směs tu poutavých tu iritujících obrazů je pro něj ve svém celku neuchopitelná a nezpracovatelná. Reakce je potom dvojí. Jde buď o postoj "šlo to mimo mě", resp. o zobecnění vlastní nechápavosti a odsouzení díla na základě jeho domnělé nekonzistence s neproblematicky vnímanou a chápanou realitou, nebo o postoj vševědoucího diváka typu "to už jsem viděl jinde, ale v lepším provedení". První názor lze jakožto projev hlouposti identifikovat snadno - již samotná rezignace na pochopení smyslu, na níž je takové hodnocení založeno, je jeho neklamnou známkou. Hloupost druhého postoje pak spočívá v tom, že kritik není schopen kromě vágního konstatování “nějaké podobnosti” uvést nic konkrétního, v čem tato podobnost náleží a v čem spočívá kvalita (či spíše nekvalita) jejího vztahu. Slovy klasika: podobnost mezi věcmi pozná každý idiot, genialita je ve schopnosti vidět rozdíly. Je tedy třeba se vyvarovat dvojí blbosti diváka-kritika, která se ovšem nejen mezi komentáři na čsfd objevuje ve velké hojnosti. Naštěstí jsou zde stále také diváci, jejichž inteligence a citlivost je nadprůměrná. Právě jim lze Ayoadeho Dvojníka doporučit, ať již jejich následná reakce bude kladná čili nic. (16.04.2014)