Princezna a bojovník

Dynamičnost kamery z Loly se přeměnila ve statickou a dlouhou kameru. Ta je výmluvnější než slova, AVŠAK nechci tím tvrdit, že v Lole je to naškodu, protože tyto dva filmy pojímají jedno téma naprosto odlišně. V obou ovšem naprosto vyčnívá originální individualismus jednotlivých postav a plastičnost, pravda, nic čemu by člověk lehce nemohl propadnou a uvěřit. Lidské až nadlidské (ne po Nietzschovsku) tak bych to charakterizovala. A prvotně naťuknuté téma (plně rozvinuté až v Nebi) o spojení/prolínání osobností. Metafyzično po Německu. O ano, jsem nadšená tím, že někdo jako Tykwer na tomhle světě je. (03.11.2004)

Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde. (05.11.2020)

Tykwerův poetický svět je svět bláznů, lidí poraněných na duši, svět bez adekvátních reakcí. 1) Zpočátku se mi snímek nelíbil, ale postupně si mě získával. Možná, kdyby měl o hodinu více, bych mu i propadl._____ 2) Líbí se mi wuppertalská Schwebebahn a hezký lyrický konec._____ 3) 35letý skladatel, scénárista a režisér Tom Tykwer, jindy i producent, točí snímky svérázné, které se líbí nebo nelíbí, ale k nimž nezůstanete lhostejní._____ 4) Zaujali mě 28letý Benno Fürmann (Sissin zachránce Bodo) a 34letý Lars Rudolph (pacient Steini, kterého Sissi vyhonila)._____ 5) No...und was mach´ich jetzt? (19.12.2019)

Bláznivá Markéta a ufňukaný „krieger“. Tykwerova pomalá poetika má pro mě zajímavou vlastnost, že se, jak se zdá, líbí skoro každému. To nechápu, protože akce je pomálu, nikdo není úplně normální (obzvlášť v tomto filmu), vše se táhne jako med... Možná to bude tím, že „tomu každému“ znamená poměrně malou množinu diváků, kteří se vůbec nechají zlákat, a zřejmě vědí proč. Příjemný film, který navzdory značné předvídatelnosti děje funguje, a navíc přes přemrštěnou stopáž ani chvíli nenudí. (11.07.2011)

No ač je to neuvěřitelné, mě se to opravdu líbilo - výborná hudba, krásná Franka (hmmm...tentokráte v sesterským :)) a velmi zvláštní atmosféra...Jen ten Benno Fürmann mi přišel trošku herecky "neohrabaný", jeho "pláč" byl velmi zvláštní (mám takový pocit, že nejde plakat bez toho, aniž byste neměli červené oči) - ale to zas tak nevadí, náhoda a osudovost mi tu sedla lépe než v (pro mě herecky a režijně impotentní) Lole. Film má své chyby, na pět to asi není, ale silnější čtyři mi sem pasují. Po Lole tomu tak nebylo, ale teď se těším na jeho další filmy... (15.05.2006)