Policajt nebo rošťák

Jean-Paul Belmondo je pro mě v roli komisaře Borowitze nezapomenutelný, baví mě i po letech, rozesměje zas a znovu a téměř pohádkově vítězí.. Mužné charisma, přirozená živelnost, komediální talent, kaskadérské kousky, to je prostě JPB.. To vše za doprovodu podmanivé, hravé hudby.. Opakovaně mám úsměv na rtech.. (07.09.2021)

Belmondo opět předvádí svoji kreaci poldy, který předpisy studuje jen proto, aby věděl, co porušit. V Dobrodruhovi se mi ta poloha dosti hnusila, v Lautnerově filmu (a to má stejné scénáristy) mi je podstatně sympatištější. Stačilo málo - místo pravačky, levačky a bouchačky neváhá vjíždět auťáky do domů, svlékat zločince do naha na veřejných místech, podpalovat bary, převléknout se do smokingu ve stanu, splachovat drogy a ohánět se přitom sarkastickými bonmoty snad ještě zručněji než zbraněmi. Nic nevyšetřuje a film se nám to ani nesnaří namluvit - prostě s uměleckým zápalem, nefalšovanou radostí a grácií originálně terorizuje mafiány z Nice. +++++ Když je třeba, Lautner dokáže i usadit rozvernou náladu filmu a přejít ke zlověstnější, byť ne vyloženě zlověstné poloze, když nechává na scénu vstoupit protivníky-inspektory Raye a Massarda. Pomůže si jazzem (skvěle vybraným), stop-záběry, úsporností pohybů inspektorů a zmizením či omezeném mluveného slova. Funguje mu to. Zvlášť v úvodní sekvenci s neony Printanie, v níž navíc užívá dělený obraz a krátké statické záběry na zavražděná tělaz různých úhlů, postupně se zaměřující na detaily rukou. Umí, když se snaží. +++++ Bohužel však přece jen chybí nosnější fabule, originalita obtěžování se postupem času zmenšuje a únos Borowitzovy-Belmondovy dcery je nejen očekávaný, působí jako monstr klišé a scénaristická bezradnost v jednom. Čímž nechci říct, že by dcera ve filmu vůbec být neměla :) Silné ***. (07.10.2014)

Určitě jsem tuhle klasiku s Belmondem viděl již jako malý capart (dost scén se mi druhém zhlédnutí vybavilo), ale připomenutí po letech rozhodně bodlo, to ne že ne. Policajt nebo rošťák patří zajisté k tomu kvalitnějšímu z repertoáru J-PB, nabídne překvapivě zajímavou zápletku, která zejména stojí na umění tohoto legendárního francouzského herce, který se snad pro situační komedii narodil. Potrhání bránice se dostaví, s tím počítejte, to podání těch vtipů i po letech nemá absolutně žádnou chybičku. Ten mimořádný drajv tomu samozřejmě přidává český dabing, podle mě samotný film povyšuje na vyšší úroveň.........i já coby člen mladší generace se zabavím tímto 40! let starým snímkem, a to je už co říct. Jak jsem již zmiňoval, tak zápletka na poměry promyšlená, na druhou stranu se sem tam dostaví menší vady na kráse ve scénáři, ale to se filmu dá jednoduše odpustit. Za mě naprosto zasloužených 78 % (10.02.2020)

Film jsem ocenila až s dalšími shlédnutími. Má zajímavou strukturu a neotřelé způsoby komisaře Stanislase jsou dost dobré. :) Jeden z prvních super Belmondových policajtů, film nabitý hláškami se skvělou hudbou a obsaující nejlepší jízdu autoškoly. Super bonusem je pak Michel Galabru v roli vrchního komisaře. Časy jsou zlé Kamile. :) (02.08.2019)

Při vší úctě k delonkám belmondovky - tak si dovoluji lehce zlidovělým výraivem zlidšťovat základní typy moderního, dnes již klasického francouzského kriminálního filmu - ještě o hlavu přečnívají vysoký Delonův standard. Oproti poněkud strnulé "mušketýrské" póze Černého Tulipána vynikají Belmondovy postavy živelným rošťáctvím, jiskrným plebejstvím a naopak si v ničem nezadají s chladností věcně a přesně rozvažujícího a hloubajícího Delonova intelektu. I vztah k ženám - jakkoliv na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století stejně patriarchálně založený - je u Belmonda lidštější právě o ono božím rozpustilým rošťáctvím proteplené vnímání ženských půvabů. Ženské hrdinky v belmondovských detektivkách - nezřídka komediálně až veseloherně laděných - si nepřipadají ztísněné. Naopak dvorně dvořácká (gentlemanská) uctivost odlehčená belmondovskou veselostí a často i sebeironií vede k tomu, že si tyto ženské hrdinky v jasně patriarchálně vymezených vztazích připadají sučasně svobodné i volné a bezpečné, opěvované, naplněné. V středomořské Nice-Nizze se odehrávající POLICAJT nečiní z tohoto krásného pravidla výjimku - naopak patří k nejzdařilejším dílům pomyslného belmondovského žánru. Romantická tendence, založená na obligátním vítězství jasně vymezeného, takřka "bílého" dobra nad démonicky založeným téměř "černočerným" zlem (v režijním výkladu však pestrost a rozmanitost jihofrancouzského organizovaného zločinu rozhodně není potlačena, spíše lze mluvit o jejím plně realistickém postižení), nepůsobí v tomto případě strnule a nepřesvědčivě. Naopak - stává se účinným katalyzátorem veseloherních a komediálních prvků. Vedle Lautnerovy režie tu stejně spolupůsobí výborný Audiardův a Hermanův scénář právě tak jako až "očkovitá" (v detailech vynikající) kamera Henri Decaë, která účinně spoluprohlubuje zdánlivě zanedbatelný realistický rozměr této nadčasové, vtipem i humorným veselím přetékající francouzské komediální klasické detektivky. (08.04.2008)