Policajt nebo rošťák

Zase se mi potvrdilo, že vůbec nejsilnější stránkou všech belmondovek je Belmondo sám. Klasický motiv tvrdého policisty bez respektu ke všem předpisům sice sedí k podobným filmům jako ulitý a smíchání komedie s vážnou kriminálkou zvládl režisér Lautner na jedničku, ale nemohu si pomoci, bez lišáckého Belmondova úsměvu by to tentokráte vyznělo trochu do ztracena. Tím ale vůbec nechci říci, že by se mi Policajt nebo rošťák nelíbil, naopak jsem po mírně rozpačitém úvodu dostal přesně tu porci inteligentní zábavy, jakou jsem před zhlédnutím očekával. Jen oproti jiným vrcholným belmondovkám mi tahle přijde o malinko slabší.. Ovšem i tak beru 4* jako povinnost. (10.11.2012)

Při vší úctě k delonkám belmondovky - tak si dovoluji lehce zlidovělým výraivem zlidšťovat základní typy moderního, dnes již klasického francouzského kriminálního filmu - ještě o hlavu přečnívají vysoký Delonův standard. Oproti poněkud strnulé "mušketýrské" póze Černého Tulipána vynikají Belmondovy postavy živelným rošťáctvím, jiskrným plebejstvím a naopak si v ničem nezadají s chladností věcně a přesně rozvažujícího a hloubajícího Delonova intelektu. I vztah k ženám - jakkoliv na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století stejně patriarchálně založený - je u Belmonda lidštější právě o ono božím rozpustilým rošťáctvím proteplené vnímání ženských půvabů. Ženské hrdinky v belmondovských detektivkách - nezřídka komediálně až veseloherně laděných - si nepřipadají ztísněné. Naopak dvorně dvořácká (gentlemanská) uctivost odlehčená belmondovskou veselostí a často i sebeironií vede k tomu, že si tyto ženské hrdinky v jasně patriarchálně vymezených vztazích připadají sučasně svobodné i volné a bezpečné, opěvované, naplněné. V středomořské Nice-Nizze se odehrávající POLICAJT nečiní z tohoto krásného pravidla výjimku - naopak patří k nejzdařilejším dílům pomyslného belmondovského žánru. Romantická tendence, založená na obligátním vítězství jasně vymezeného, takřka "bílého" dobra nad démonicky založeným téměř "černočerným" zlem (v režijním výkladu však pestrost a rozmanitost jihofrancouzského organizovaného zločinu rozhodně není potlačena, spíše lze mluvit o jejím plně realistickém postižení), nepůsobí v tomto případě strnule a nepřesvědčivě. Naopak - stává se účinným katalyzátorem veseloherních a komediálních prvků. Vedle Lautnerovy režie tu stejně spolupůsobí výborný Audiardův a Hermanův scénář právě tak jako až "očkovitá" (v detailech vynikající) kamera Henri Decaë, která účinně spoluprohlubuje zdánlivě zanedbatelný realistický rozměr této nadčasové, vtipem i humorným veselím přetékající francouzské komediální klasické detektivky. (08.04.2008)

Zde (u belmondovek) musím říct, že je dabing na místě. Jirka Krampol jím prostě žije. A tento dabing je vlastně jako originál a to proto, že především francouzské komedie se u nás pouštějí takřka od nepaměti a lidé jsou prostě zvyklí. Jinak zde typický Belmondo - okouzlující, šarmantní a vtipný. Typická role jemu šitá na míru. Velice jsem se bavil, a protože jsem byl v alkoholové náladě, určitě si film pustím ještě za střízliva. (31.03.2015)

Zábavnost jedné z mých nejoblíbenějších belmondovek s počtem repríz neklesá. Odlehčená krimikomedie, kde policajtský rošťák kulometnou palbou sarkastických hlášek šikanuje podsvětí v Nice a dusí zkorumpované poldy, aby je všechny bez výjimky, bez námahy, bez milosti a bez výčitek postupně všechny smetl jako vichr z hor, mě baví stejně jako před lety, kdy jsem to jako kluk viděl poprvé. Film, který se ladně balancuje mezi krimi a komedií, vrší mrtvoly i gagy v řadě nezapomenutelných scén (komentovaný řidičák), kterým dodávají jiskru i skvělé hlášky. A taky výborný dabing Miroslava Moravce. „Časy jsou zlé, Kamile.“ (23.12.2014)

Šarmantní Jean-Paul Belmondo přesně tak, jak ho mám rád - žoviální komisař, nonšalantní svůdník, výřečný a lehkomyslný rošťák, který pro ránu nejde daleko. Řekl bych, že právě v tomto filmu je to zřejmě jeho nejtypičtější role. Takže když se chci nechat příjemně a vkusně pobavit, mám naprosté jasno. (25.12.2007)