Profesionál

Každý herec - zejména, je-li vázán na tzv. lehčí žánry - má zpravidla tzv. škatulku, z jejíž šarže vybočuje jen nerad. Platí to i pro ty nejlepší, a Belmondo je určitě jeden z nich. Pokusíme-li se v tomto ohledu hodnotit PROFESIONÁLA jako dílo té lehkonožejší Múzy, máme co do činění s dílem špičkovým a překvapivě invenčním. V mnoha ohledech vypovídá podstatné věci o odvrácené tváři francouzské demokracie Páté republiky, o tom, co je a co není kolonialismus a velmocenská omezená arogance. A jedinec a jeho šance, dostane-li se jako ono pomyslné zrnko do tohoto soukolí. V případě, že naší pomyslné Múze přibudou trochu vrásky a její anorektická lehkonohost se promění v poněkud ctihodnější plnoštíhlost, skrývající první vrásky, dosud viditelné jen pro toho, kdo stojí zblízka a umí se zvlášť dobře dívat, "bonusové" přínosy se začnou měnit v mnohokrát okoukaná klišé a důraz na akci, pro film příznačný, bude degradován na matoucí a samoúčelné honičky a kasovní šablony. Skutečnost, že v případě tohoto mimořádného filmu si obě Múzy podaly ruce a jdou filmem pospolu, žánrově čistému komentátorovi uniká. Plytký pak už ovšem není film, ale jeho samozvaný posuzovatel. Záměna imprese a úsudku dokonává toto dílo zkreslení, jehož genezi jsem se tu pokusil zachytit. PROFESIONÁL mezitím vstává - žijeme s ním v tak trochu pohádkovém filmu - a jde opakovaně hájit práva a fyzickou existenci člověka, jehož život stát, v tomto případě demokratický, tak lehce odepsal. Není pochyb o tom, že novodobý Belmondův d'Artagnan pokročilejších středních let má přitom veškeru naši diváckou přízeň k dispozici. Tak se jdeme zase koukat? Opravdu? Tak jo. (30.12.2007)

Koľkokrát sme to už videli. Klasický revendžák o zradenom agentovi, ktorý sa po rokoch znenazdajky objaví a začne si vysporiadavať otvorené účty. Hneď teraz si spomínam na jeden s Linom Venturom. Okrem svižného úvodu a automobilovej naháňačky, ktorá je tu aby sa nepovedalo, sa dej odohráva v zopár interiéroch . Bohužiaľ som sa dozvedel o závere vopred, tak vo mne najviac rezonuje Morriconeho hudba a pekné ženské telá. (22.10.2014)

Je to trochu netradiční vidět Belmonda v něčem, co není přímo komedie, ale i tak se člověk občas pousměje. Je tu i dost akce a občas i drsné. Belmondo se po dvou letech vrací do Francie jako tajný agent, který utekl ze zajetí v Africe a jde se mstít. Protože je profík, tak si většinu svých kolegů maže na chleba a je vždy krok před nimi. Co má vlastně za lubem a podaří se mu to? Konec je docela překvapil. Filmu dost přidává i úžasná Morriconeho hudba. "Ten croissant platí kamarád." (20.07.2020)

Agent Beaumont se jako pěšec na šachovnici státních zájmů rozhodne proti vůli svých nadřízených vrátit do partie, v které byl obětován. Během hry vždy o jeden tah před soupeřem provede na závěr nečekaný šach-mat, leč mocní pořadatelé mu stěží umožní trumf na celém turnaji.. Scénář, hudba, Belmondo, Hossein - čtyři nosné pilíře filmu. Apropo, čeho se Morricone dotkne, promění se ve zlato. (01.09.2008)

Na svou dobu velmi progresivně načrtnutá archetypální dějová premisa policajta a zloducha, kde je zakomponovaný zatím nevídaný a později hojně používaný element, který tyto typy filmů posouvá o stupeň výše v kvalitě. Pomyslné smazání, či alespoň dílčí eliminace jasně definovatelnéno dobra a zla, absence jednostraného profilu postav. Postava Belmonda chce udělat něco zlého, ale divák s ním soucítí a fandí mu. Postava Hosseina chce udělat něco dobrého, ale díky jeho povaze ho divák nemá rád. Profesionál impresivně pracuje s tímto střetem dvou hereckých i filmových person a Belmonda stylizuje do role drsného hrdiny oscilujícího na hraně toho co je a není správné. Nemá cenu řešit, že technická stránka nic moc, přece jen odpovídá tomu ročník. Děj je někdy možná až příliš zkratkovitý a hlavní hrdina je až příliš mnoho kroků před ostatními. V pozdějších snímcích se to podařilo ještě lépe vyvážit. Belmondo je však jeden z mála unikátních hrdinů stříbrného plátna, na kterém generace bezpochyby milují jeho nekonvenční šarm a hrdinství, prokládané nezpočtem komediálních situací a vtípků. Na svou dobu revoluce, dneska příjemné retro, které neurazí, ale dnes už ani tolik nenadchne ve srovnání s ostatními. Moririconeho hudba je možná ještě slavnější, nez celý film. (04.11.2017)