Borsalino a spol.

Kvalitně předvedená gangsterka, kde jde v sekundárním mafiánském státě o pomstu, kterou následuje další pomsta, kterou následuje pomsta konečná a je zakončen triumfálním vítězstvím a odjezdem do Nového kontinentu. Hlavním hrdinou napínavé podívané je vládce Marseille Roch Siffredi (nesmlouvavý Alain Delon), který pomstí smrt svého partnera. Ale protože jde o silného nového dravce, dostává zpět těžký úder. Samozřejmě Roch už plně přistoupil na svou roli v "druhém" státě, zachraňuje se, sebere síly a vrátí takový úder, který Volponeho (Riccardo Cucciola) s celým jeho hejnem věrných v čele se Samem (Reinhart Kolidehoff) rozmetá a zlikviduje. Je zobrazeno prorůstání politické moci s mafiánskou a oficiální dodržovatelé pořádku se s nimi podílejí na spolupráci, jako inspektor Cazenave (André Falcon), či v lepším případě nezaujatě pozorují jako inspektor Fanti (Daniel Ivernel), který si plně uvědomuje svoji bezmocnost. Z dalších postav je nutno zmínit věrného psa Fernanda (Lionel Vitrant) a stále svůdnou Lolu (Catherine Rouvel). Zajímavý napínavý film. o bestialitě, krutosti a čestnosti lidí neoficiálního státu. Ale je otázka jestli je neoficiální, či jen souběžný s tím, jehož zákony musíme dodržovat automaticky. (28.04.2010)

Srovnáváme-li americký akční film naší současnosti s francouzskou školou detektivky, jak postupně vzniká a dozrává v průběhu šedesátých a zejména sedmdesátých let minulého století, vynikne řada nepřehlédnutelných rozdílů. Kvalita výpravy a vůle po vystižení hodnověrnosti prostředí jsou v zásadě srovnatelné; americké škole až fatálně však chybí francouzská záliba v kultivované formě a hladce plynoucím příběhu. Zužovat vysvětlení na vývoj žánru nebo odlišné tempo doby nepostačí právě tak jako odkaz na různost národních povah. BORSALINO A SPOL je přitom špičkovou ukázkou své školy i žánru. Nejen Italové, ale i jiné národy - jak dnes také postupně zjišťujeme - mají svůj organizovaný zločin s historií neméně poutavou a plnou krve jako v případě Apeninského poloostrova. Marseilleské podsvětí třicátých let s hnědým nádechem z italské strany ne tolik vzdálených hranic vytvořilo pro základní situace filmu víc než dobré výchozí prostředí. Nejen v popředí stojící Delon, ale i další představitelé důležitých úloh jako Riccardo Cucciolla v dvojroli bratří Volponů nebo Catherine Rouvelová jsou součástí ostré kresby doby, přepychových interiérů nevěstinců i vaudevillů a kabaretů. Kontroverzně působící přímočarost řešení je jen zdánlivě vytržena mimo kontext času a místa; rychlost ideálně uskutečňované akce jiné postupy ani nedovoluje a graciéznost, jakkoliv chorobná a zrůdná, k tomu všemu patří. Ptáme-li se po původu těchto komozičních postupů, nemůžeme skončit jinde než u starých dobrých Dumasvých hrdinů. Monte Christové i D´Artagnanové mají také své Planchety, i oni staví na přátelství na život a na smrt a není-li zbytí, sahají k drsnostem, při kterých běhá mráz po zádech. Pravděpodobnost toho, co v jejich případě vidíme na stříbrném plátně, není významně vyšší než v BORSALINECH. Spíše naopak. Lehkost žánru si tedy i v BORSALINOVI vynucuje snadnost prvoplánových postupů, jejichž vnějšková přesvědčivost je druhotně zesilována důkladnou kresbou charakterů i přesvědčivostí kontextu, do něhož je zasazována (Volpone není jen gangstrem, ale i exponentem krajní francouzské pravice a v mnoha ohledech i vysoce pravděpodobným poučeným příjemcem Hitlerových říšskoněmeckých marek). Určitý mezižánrový i dějový hybrid, jímž BORSALINO také je, jen dále zesiluje hodnotu jednoho z prvních Delonem produkovaných filmů. Máme-li tedy uzavřít tento komentář tím, čím byl započat, totiž srovnáním klasické francouzské a současné americké školy drsného filmu, propracováváme se k podobenství výrobků z plně robotizované linky a poctivých, manufakturně se starou řemeslnickou precízností vyhotovovaných kusů na zakázku. Můj pocit je, že manufaktura právě pro tu starosvětskou nešablonovitou důkladnost v tomto srovnání nejen vede, ale i jednoznačně vítězí. (06.04.2008)

Francouzi se dle mého po shlédnutí tohoto filmu snažili o napodobení gangsterek tak důrazných a tvrdých jako je třeba Kmotr. Ale kam se to hrabe na něj....I když je Alain Delon nádherný a sympatický bůhví kam, nemůžu tomuto filmu přijít na chuť. Není špatný, to rozhodně ne, jen jsou filmy tohoto typu pro mě filmem, na který se podívám jednou a dost a když z nudy nemám na co koukat a padne slovo na Borsalina, vím co čekat a právě proto nemůžu být ani překvapen. Všechny gangsterky mi totiž příjdou na jedno brdo. až na jednu, Kmotra, jenže tomu se nikdy nic nevyrovná a už vůbec ne Borsalino a a spol. Já jen poslouchám jak vedle mě táta říká jakej je Delon frajer, máma jak nádhernej je to chlap i dnes a jak z toho nakonec vznikne prudká hádka. :) (10.02.2008)

„Svět se točí rychle, pane Siffredi. Hlavně pro ty, kdo zůstali sami..“ Nedobrovolné vystoupení z vlaku a výbušné vystoupení komika na pódiu jsou zahájením války. Jednoduché, hlučné, místy nedůsledné, tak jak ji milovníci starých pořádků a gangsterské cti mají rádi. Lakonický Delon pronese zhruba tolik replik jak T-800 a než stylově přiloží duceho uhlím do skříňového kotle, vykoná vengeance i na játrech protivníků.. Ten první záběr a ta ponurá hudba u něj, no fujtajbl.. (25.10.2021)

Taká klasická "vyřizovačka", kde iba málokedy nepočuť kadenciu samopalov a ďalších zbraní. Pri monotónnom spôsobe vraždenia poteší sem tam nejaké to vyhodenie z vlaku.Pridanou hodnotou je potom najmä politický kontext. Delon je už na všetko sám, iba s anonymnou partiou a ide to ťažšie, pretože už nemá pri sebe Belmonda. Taký je aj môj dojem z filmu, je to ako keby už skutočne odišiel Glover do dôchodku a my by sme sledovali iba Gibsonovu snahu vyriešiť prípad. Čiže aj napriek kvalitám tomu niečo chýba. Potešil "jemný" čierny humor, všimnite si romantické zhľadanie Delona s jeho milou v nevestinci a čo musel urobiť preto, aby k nemu došlo. (17.11.2016)