Líbánky

Osvědčená dvojice Jarchovský-Hřebejk je znovu na scéně a já si pochutnal. Žádné přeslazené svatební dortíčky ale nečekejte. Oba za sebou mají menší i větší životní karamboly, teď si řekli své ano a věří v lepší příští. A my doufáme, že Hřebejk i napříště zamíří do vod psychologického dramatu. Protože tam mi sedí nejvíc. Svatební pohodu totiž naruší podivínský homosexuální optik, který tvrdí, že je ženichův dávný přítel. Vetře se i na venkovský statek, kde jeho přiblbý výraz a hrátky s dětmi vystřídají filosofické rozpravy, podivné narážky i svatební dar. Na posvatební nepopsaný papír se tak začne nepěkně vyrývat dávná minulost. Škoda, že jsou tvůrci tolik popisní a doslovní. Že se inspirují u severské kinematografie, mi nevadí. Ostatně, který náš tvůrce se toliko dokáže přiblížit zručně uchopeným látkám evropského formátu? A vést herce tak umně, že neklesnou v křečovité pitvoření? Nebo předložit momenty, za které se divák v kině nemusí stydět? Z Hřebejka a jeho herců čiší přirozenost, drama o morálním selhání má hned několik vrcholů a dokazuje, že produktivní duo má k dnešní společnosti pořád co říct. Jejich obnažování rodinných tajemství v duchu skandinávské tradice mi dokonale sedlo. K hlavní dějové linii navíc drobnými detaily přibalují také motivy, které ilustrují život v už „zaběhlém“ manželství. O fotogenické kameře a citlivé hudbě se dlouze vyjadřovat nechci, pánové Štrba a Březina znovu odvedli pořádný kus práce. Velmi potěší i herci. Aňa Geislerová a Stanislav Majer jsou výborní, vetřelec Jiřího Černého plný květnatých obratů je citlivý, patetický i hysterický. Snadné to rozhodně neměl, nicméně jeho projev je až příliš divadelní. Ale to je jen nepatrná kaňka. 75% (10.03.2014)

Jestli chcete vidět vyzrálou českou filmařinu, jděte na Líbánky. Úžasná kamera Martina Štrby zajišťuje dokonalý vizuální požitek. Čaruje s kamerou, pohrává si se světlem, záběry vyplňují celý prostor, přeostřuje z detailu v popředí na vzdálenější objekt. Pokud se dá kamerou pronikout dovnitř, pak je Martin jedním z těch, co to opravdu umí. Příběh si udržuje celou dobu vnitřní napětí. Napřed se oddáváme svatebnímu veselí, staříci vozembouši předvádějí krásný svatební mix, ale nezvaný host vnese mezi svatebčany napětí, které se postupně stupňuje. Do rodinné situace jsme uvedeni z důvěrných rozhovorů a z roztomilých rodiných scének. Postupem času začíná přiostřovat. Narušitel mizí ze scény, aby se vzápětí vrátil. Dostáváme pocitvé drama, tentokrát vzácně nesmíchané s komedií. Hřebejk se svým týmem odvedl poctivou filmařinu světového formátu. Jenže svět si nevšimnul a český národ jak se zdá pohrdnul. Třeba se dostane ocenění po letech, kdo ví. (07.01.2015)

První část tvoří pečlivé připravování zvratu, který pro množství indicií, z něhož by se v pevnosti Boyard počurali štěstím, ani žádným twistem není. Prostě se dá dost dobře odhadnout, co se zhruba stalo. Navíc se jedná o báchorku povídkového ražení, jaká rozhodně neutáhne celovečerák. Omáčka je pak tvořena řadou rádoby filozofických promluv, které v lepším případě působí divadelně, v tom horším jsou vyloženě trapné. Kvalitní obsazení by to herecky utáhlo, kdyby mělo co. Hřebejka obvykle můžu, ovšem s tímhle šlápl opravdu hodně mimo. Ale co s tím, když máte k dispozici scénář, který si Jarchovský snad opravdu vytáhl z nosu, protože se mu nechtělo. Otřesná hudba na konci to nespraví. Někdy mám pocit, že čím horší je výsledný produkt, tím usilovněji se tvůrci na závěr snaží cpát zpomalené obrázky s příšernou hudbou. Zprudilo mě to u Výchozího bodu a tady mě to zprudilo taky. Pak si z filmové hudby pamatuju jenom samé hnusy. (08.01.2015)

Po Kawasakiho růži a Nevinnosti dvojice Jarchovský a Hřebejk potřetí účtuje s minulostí na první pohled slušných hrdinů. A podruhé v řadě to zkazil závěr. Proč explicitně ukazovat, co se tenkrát stalo? Kdyby to autoři nechali na divácké fantazii, byl by konec silnější. Takhle prostě zase šla zbytečně jedna hvězdička dolů. (07.01.2015)

Technicky jisté jako každý Hřebejkův film od... Pelíšků? Škoda že Jarchovský dokládá tvůrčí krizi derivátem Kawasakiho růže, kterému chybí pořádná dramatická konstrukce, seriózní vyhrocení a tím pádem i hlubší dopad. Nic proti ničemu, ze kterého si zítra budu pamatovat leda Štrbovu tradičně božskou kameru, oddané herce a promarněný potenciál. (29.06.2013)