Český žurnál - Série 3 (2015) (série)
Five Births
Režie:
Erika HníkováScénář:
Erika HníkováKamera:
Lukáš HyksaHrají:
Bohuslav SvobodaObsahy(1)
Dokument o opuštěnosti, separaci a neosobním přístupu v praktikách jedné české porodnice. Cyklus Český žurnál přináší autorskou reflexi důležitých problémů z různých oblastí společenského a politického života. Dokumentární film Pět zrození vznikal během dvanácti dnů v porodnici vinohradské nemocnice v Praze, kdy se štábu podařilo zachytit průběh pěti porodů.
Mezitím, co zoufalí a neinformovaní muži čekají na nemocničních chodbách, rodícím ženám jsou podávány chemické látky na urychlení porodů, aniž by jim lékaři vysvětlili, o jaké látky se jedná. Po urychlených porodech dochází běžně k separaci novorozeňat od matek, prý aby si rodičky odpočinuly. Lékaři tak ignorují doporučení Světové zdravotnické organizace, která jasně říká, že oddělení matky a dítěte v první hodině po porodu je pro budoucí imunitu novorozence škodlivé. V dokumentu tak opakovaně zůstávají opuštění všichni aktéři porodu, rodiče i právě narozené dítě, a vzájemně tak nemají šanci se v klíčové poporodní fázi sblížit. Film v pěti kapitolách pozvolna odkrývá necitlivé zákulisí porodní mašinérie v České republice, kde se zdá, že na prvním místě je správně vyplněný papír a rutinní přístup zdravotnického personálu.
Film režisérky Hníkové tak zásadním způsobem přispívá do bouřlivé diskuse kolem podoby a formy českého porodnictví.
(Česká televize)
Recenze (46)
Já na tomhle konkrétně nic tak světoborného nevidím, jsem dokumentaristka z Prahy, jsem v tom správném věku, jedna kámoška nadává na poměry v porodnici, druhá, třetí, pátá, domluvím si tam natáčení, chvilku si tam pak pobudu a ono se mi to za pár dnů sejde, přijde to ke mně samo, aby taky ne, když je přednosta nenažranej důchodce, kterej to hrne po staru, a ještě sedí na dvou židlích, z nichž jedna je rovnou primátorské křeslo v capital city, a aby toho nebylo málo, tak je do toho všeho ještě trestně stíhanej. Tyhle informace tam například podle mě měly být a nebyly. Dneska to všichni vědí, ale za 15 let už si na to nikdo nevzpomene, že byl ten bordel umocněnej i těmito neskutečnými, ale pro potrénované Česko vlastně poměrně fádními okolnostmi. ()
Ohledně stavu českého porodnictví se rozhodně přikláním k názoru režisérky a myslím si, že z valné části zastydlo v hluboké totalitě, nerespektuje porod jako přirozeně plynoucí fyziologický jev a myslím, že dokument tohle docela i ilustruje zobrazením odosobněného prostředí a přístupu. Jako dokument ale tenhle film za moc nestojí. Forma nebyla zvolena šťastně, příliš tlačí na pilu, nenechává moc prostoru pro interpretaci a tím pobouří ještě víc příznivce současného stavu, který bere porod předně jako problém a rodící ženu jako pacientku (těhotenství a porod není nemoc!) a vůbec ne jako svéprávnou klientku. Snaha o maximální dramatizování naprosto normálních věcí taky na objektivitě moc nepřidá (záběr na krvavou botu - jo, u porodu teče krev, nebo na porodní asistentky, které se baví o nákupech - proč by ne když se zrovna nic neděje). Myslím, že je třeba se tímhle tématem zabývat, ale dokument Pět zrození asi není tou nejlepší cestou, jak vyvolat diskuzi, která povede ke změnám, přestože z některých zachycených okamžiku mrazí (celé prostředí nemocnice, osamělá miminka a maminky, celá osoba pana Svobody, upoutání na lůžko v první době porodní, urychlování porodu, tlačení na břicho!, ...). ()
Evokovalo mi to něco jako "Manželské etudy - porod." Ale divák se holt musí na některou stranu přiklonit sám, připadalo mi, jako kdyby dokument zobrazoval jen dvě vyhraněné strany - zdravotníky, kteří se s matkami a otci nemazlí a v osobě režisérky tuším ženu, která je samozřejmě při rodičích. Ale i úplná alternativa je k ničemu. Měly by ženy rodit v pralese, jen proto, aby šly věci "přirozeně?" Až na pár vyhrocených situací mi dokument moc nedal, šel zpracovat víc kontaktně. ()
Naprosto tendenční dokument o ,,stavu českého porodnictví", v němž se paušalizací z pěti případů v jedné nemocnici autorka snaží nastiňovat nějaké objektivní závěry. Na druhou stranu faktem zůstává, že našemu zdravotnictví ,,ujel vlak" a i když je nástrojové vybavení a kvalifikace lékařského personálu zhruba na stejné úrovni jako v západní Evropě, mnohé zažité neduhy z dřevních dob socialistického zdravotnictví přežily do dnešních dnů - pacient není klient a jako ke klientovi/zákazníkovi k němu není přistupováno, nikdo se neobtěžuje někomu něco vysvětlit/vysvětlovat, chybí empatie, nemocnice stále obchází byrokratický moloch, lékaři jsou privilegovaná elita, jejichž podstav tento stav ještě zvýrazňuje, a v neposlední řadě osobní zkušenost - nemocniční strava nereflektuje principy zdravého/racionálního stravování atd.atd. Suma sumárum - dokumentaristka Erika Hníková se dopouští řady profesních lapsů, i přesto je ale dobře, že se toto téma otevírá k veřejné debatě... ()
O komentář ke stavu českého porodnictví nejde, to by to přeci jen muselo být pojato poněkud obšírněji a navštívit více zařízení (v Praze se vyloženě nabízí kolečko plné protikladů Apolinář-Podolí-Motol-Thomayerka-Vinohrady), protože takto to maximálně tak vypovídá o Vinohradské jako takové skrze pět porodů (z desítek a desítek co jich týdně mají), ať již jakž takž lichotivě, vyloženě nelichotivě a místy poněkud tendenčně. Každopádně tamní rutinní nezúčastněný přístup "chladné továrny na porody" (z obou stran; první otec při ukázání syna po narození si ho nejprve vyfotí zblízka s bleskem a až pak se na něj pořádně podívá a vezme ho; z toho mrazí úplně stejně jako z chladu nemocničního personálu) nerazí všude a nastávající rodiče mají na výběr (minimálně v Praze). Jako dokument to má otřesnou formální stránkou s podivně rozháranou autorčinou potřebou nezúčastněně sledovat dění, zároveň však jednou za čas do něj aktivně zaujatě zasáhnout. Měla se buďto uchýlit k jednomu (nechat diváka udělat si vlastní názor) či druhému (nabídnout úhel pohledu a názory ze své pozice, ale pak to jasně uvést) přístupu, protože se ze své podstaty vzájemně vylučují. Promarněná příležitost, jelikož zdařilý dokument o tomtéž by tu „společensky“ své místo nesporně měl. Ovšem je třeba uznat, že když nic jiného, tak se Hníkové podařilo vyvolat diskuzi; což není málo. ()
Ano, asi by bylo fajn, kdyby sestry s rodičkami komunikovaly víc a alespoň jim řekli, co jim cpou do žíly a k čemu to je. Na druhou stranu Hníková zaznamenala porody, kde se odváděla naprosto profesionální práce v rámci daných podmínek a snažila se je podlomit pomocí doprovodného textu, jenž je citelně manipulativní. Což by ani tak nevadilo, kdyby se režisérka se svým záměrem neodkopávala scénkami rozhovorů sester z vedlejší místnosti, v nichž se řeší, co nového viděli za hadříky. 1) se v tu chvíli nic nedělo. 2) nechápu, proč by u několikahodinového procesu nemohli lidé řešit normální věci, nebo házet vtípky. 3) nikoho to evidentně nerušilo. Hníková spíš v dokumentu odhalila totální neschopnost budoucích rodičů porody plánovat a jakkoli se ohledně nich informovat. Většina přítomných pánů byla za TOTÁLNÍ IDIOTY. ()
Zdravotníctvo je dnes v područí farmaceutických a poistných korporácií. Prečo by malo byť pôrodníctvo výnimkou? Aký len liek sa dá použiť, nech sa použije v súvislosti s privedením potomka na svet. Ale ako hovorí jedna sestra v dokumente - aj v tomto systéme sa dá vybudovať v pôrodnici príjemnejší prístup, než ten čo vidieť. A vidieť sestry - úradníčky, uponáhľaných doktorov a bezradných oteckov na studenej chodbe. Áno vidieť aj bábätká, bezprostredne odnášané kamsi do útrob nemocnice. Veď aj im treba podať prvé injekcie, lieky, mastičky, serepetičky, výživy (čiže zdravotne bezchybné farmaceutické tovary). Systém sa tak ľahko zmeniť nedá, to ostatné záleží na tom, či si v postavení robotov zvykáme bez problémov, alebo predsa len by bolo vhodnejšie použiť o niečo menej studený servis pri narodení potomka. Odporcovia zmien si povedia: ale veď narodenie potomka zahreje vždy, tak aké zmeny. Odporcovia systému zase často utiekajú k extrémom typu pôrod doma, žiadne očkovanie. Pritom by stačila prostá účasť sestier a doktorov, častejšie pohladenie a nie vyvolávanie čísiel novo vyrobených strojov. ()
Erika Hníková a její příspěvek dokumentárnímu cyklu Český žurnál. Ačkoliv bych si od dokumentu představoval větší nestrannost a rozptyl (více porodnic / případů), nelze režisérce odepřít zajímavou ukázku z porodnice ve FN Královské Vinohrady. Po zhlédnutím musím říct, že chování personálu (od naparujícího se Bohuslava Svobody až po uklízečku) zde není v pořádku. Divák má pocit, že se dívá na velkovýrobnu dětí, kde není čas na trpělivost (i když toto slovo několikrát slyšíme třeba i z úst Svobody) - ba naopak - čím dřív je dítě venku, tím líp; místo rodící maminky může zaujmout další a penízky se sypou... ()
Najděte si komentář noctambule a podepište mě tam. A ne, není chybou točit pouze v jedné nemocnici. Chybou je vnímat dokument jako výpověď o stavu českého porodnictví. Erika jej tak nevnímá ani neprezentuje. 3,5 ()
Tak nevim. Já viděl pět dobře odvedených porodů s profesionálním přístupem sester i doktorů a s víceméně spokojenými rodiči. Jo, Hníková se snažila jejich práci devalvovat různými textovými vložkami, které citují všemožné studie, ale problém je ten, že ke každé té odborné práci existuje stejně erudovaná oponentura, což samozřejmě autorka ignoruje. Upřímně řečeno mám v naše porodníky absolutní důvěru a neslyšel jsem od žádného rodiče ze svého okolí, a mám jich kolem sebe x, že by si stěžoval. Takže jako dokument to stojí samozřejmě za starou bačkoru, ale jako hold profesionalitě našich porodnic to docela ujde. Jinak doporučuji si jako doplněk pustit rozhovor Daniely Drtinové s Bohuslavem Svobodou, který uvádí spoustu věcí na pravou míru. 50% ()
Krásně nenápadně zachycená odosobněnost ba odpornost českého porodnictví - s matkami (ale i tatínky) se mluví a zachází jako s dementy, případně si jich nikdo nevšímá, nejdůležitější je vypsání štosu papírů... Hořce úsměvné je třeba opakované formální dotazování na alergie a nemoci ve chvíli, kdy dotazovaná bolestí nebo vyčerpáním sotva vnímá. ()
Protože je důležité „normální“ české porody problematizovat. Stále znovu a znovu... ()
Další z několika málo sond do českého porodnictví současné začátku 21. století. Někdy mám pocit, že se zas tolik za posledních dvě stě let nezměnilo, bohužel. Ano, vybavení máme špičkové, lékaři i sestry jsou na vysoké odborné úrovni, ale z porodnictví se stal stroj na děti. Postrádám tu jistou (alespoň minimální) míru osobního přístupu a empatie. Což dokazuje již zmíněný postoj MUDr. Svobody (Hlavně musíme mít trpělivost x Teď to trochu urychlíme). Pokud jde o medikamenty, lékařský personál by měl samozřejmě pacientku seznámit s účinky - včetně těch nežádoucích - medikamentu, který chtějí pacientce podat. Na druhou stranu si nejsem jista, do jaké míry je to v danou chvíli pro pacientku relevantní a do jaké míry to potřebuje vědět. Zpátky k Pěti zrozením. Dokument je to určitě zajímavý, poměrně jasně vystihl, co chtěl svým divákům říct a vzhledem k tomu, že Erika Hníková se v tématu českého porodnictví pohybuje už déle (je autorkou konceptu české dokusoup Čtyři v tom), jsem zvědavá, s čím dalším přijde. ()
Já se bohužel nemůžu u většiny dokumentů Eriky Hníkové zbavit pocitu, že mnou režisérka jako divákem dost očividně manipuluje, aby mě dostala na tu stranu, na které mě chce mít. A ne vždycky se to děje pomocí férových zbraní. Chápu, že se snažila vyvolat nějakou společenskou debatu, ale takhle se to nedělá. ()
Po formální stránce mi to přišlo průměrný. Ale je to zajímavý a důležitý téma a i tahle krátká sonda ukazuje, že je co zlepšovat. Kupříkladu pan B. Svoboda je sympatický doktor, který deklaruje důraz na přirozený fyziologický průběh, tzn. trpělivost. A informování pacienta co nejzevrubněji. Praxe ale poněkud pokulhává... No, pro mě je to trochu osobnější, protože v FNKV jsem taky zahájil svou životní pouť :-) A pak jsem si vybavil jak jsem tamtéž jako hodně malej byl s tátou za mamkou se sourozencem. Tehdá jste mohli akorát zamávat do okna :-\ Takže přecejen progres... Sečteno: lehkej nadprůměr. P.S. po shlédnutí reakce MUDr. Svobody a zejména přečtení vyjádření poslední rodičky, snižují hodnocení o 2 stupně, protože cílem režisérky bylo vybrat jen negativa... ()
Nevidím tento dokument jako jakoukoliv sondu do českého zdravotnictví či nepotřebnou obžalobu. Porodnictví je zkrátka práce, sestry se baví mezi sebou, nejsou pravděpodobně placeni dostatečně, tatínci čekají dlouho... prostě normální "problémy," které vám snad nebudou novinkou. Dokument kde jsme tou pověstnou mouchou na zdi, a je to celkem nuda. Ale u posledního porodu se přehodíme do úplně jiného filmu. K intenzivního porodu, kde jde o drama, emoce, bezmoc. Vše je skvěle vygradované a dlouhé minuty kdy nastávající maminku nutí k podepsání nějakých dokumentů či doplnění informací do databází je nesnesitelných. Je to intenzivní, je tam krev. Kvůli posledním 20 minutám rozhodně doporučuji... pokud máte dostatečně silný žaludek. 50 % ()
Nejde ani tak o objektivní sondu o stavu českého porodnictví, jako o subjektivní ukázku stavu jedné pražské porodnice. Na pouhých pěti porodech. ()
Když je dokument o zrodu nového života smutný není něco v pořádku a vina toho dokumentu to není. ()
Lékaři/sestřičky nejsou lidé, kteří rodičce chtějí porod za každou cenu ztížit, rodičky nejsou ženy, které chtějí nutně dělat problémy a vymýšlet si hlouposti, české porody nejsou hororové, nebezpečné či strašidelné, dokladují to naprosto skvělé statistiky porodní úmrtnosti, ale to neznamená, že by přístup k pacientovi nemusel být lepší, o tom to celé je, to je takový můj souhrn a dlouhodobý pocit, který tento dokument ovšem nijak neovlivnil, je to krátké, nevypovídající, zkrátka přínos do diskuze o českých porodech asi nemůžu postavit na 5 sestříhaných porodech. Jestli mě ale přinutil nad něčím přemýšlet, tak nad těmi ženskými, které ten celý zázrak zrození vlastně celé zařizují - od příjmu až k poporodní péči vykonávají jak práci úředníka, tak profesionální lékařskou práci, a to všechno za zlomek platu a společenské prestiže pana Svobody (který je tedy příkladem neideálního přístupu). Zároveň souhlasím s výtkami nemocnice k anotaci České televize, kterou zajímá spíš senzace a dmýchání bouře emocí, než kvalitní filmařská práce. PS: Na internetu jsem narazila na vyjádření Xenie Šálkové alias rodičky č. 5 : https://www.facebook.com/photo.php?fbid=660155010753591&set=o.532492166909558&type=3&pnref=story ()
Pro mě ten dokument selhává na tý nejzásadnější rovině - dokumentární. Beru do určitý míry to, že i dokumenty jsou autorskym dílem a určitou subjektivní výpovědí režiséra, abych ale něco já osobně označil za dobrej dokument, tak pro to mám kritéria mnohem náročnější - musí civilizovat, informovat o seriózních a podloženejch faktech, nesmí hledat senzace a vyvolávat hysterii, ale musí vytvářet podhoubí pro střízlivou diskuzi. Musí informovat komplexně, nezamlčovat, nepřekrucovat, nesmí bejt návodnej nebo citově zabarvenej. Dokumentaristi maj jedinečnou šanci pozitivně ovlivňovat to, o čem a jak se ve společnosti mluví; a pokud svou práci neodvedou seriózně, kultivovaně a konstruktivně, tak touhle šancí mrhaj a pro mě tim selhávaj. A selhává v tom pro mě i ČT - je to obrovsky citlivý téma a pokud někomu zadali, ať vytvoří dokument o českym porodnictví, dali mu na to deset natáčecích dní a jednu jedinou porodnici, a pokud přesto čekali, že vznikne něco obstojnýho a seriózního, tak je něco špatně. Smysl by samozřejmě mělo natáčet ve více porodnicích, za delší časovej úsek (nějak časosběrně), dělat rozhovory s maminkama (před i po, a to i s velkym odstupem), s doktorama, porodníma sestřičkama, sestřičkama na šestinedělí, tatínkama atd. atd. Taky by bylo dobrý neklást návodný otázky, nepromítat tam k režisérkou vybranejm lékum zavádějícím způsobem (a bez informování o kontextu a situaci) jejich nežádoucí účinky, bylo by dobrý nemít jedinej zdroj citací WHO, bylo by dobrý dávat odpovídající disclaimery stran celkovýho počtu porodů, zasazení do celkovýho kontextu v ČR a nějakou jasnou poznámku zmíňující, jak zoufale malej vzorek čehokoliv ten dokument zachycuje. Bylo by dobrý natočít něco míň militarizujícího, co jde na ruku všem těm fundamentálním aktivistům brojícím proti moderní medicíně, něco střízlivě rozvážnýho, míň tendenčního a prvoplánovýho - bylo by dobrý natočit něco, co když zmíní pohled/problém A, poukáže i na pohled/souvislost B (případně C apod.). Asi jsem idealista, ale tohle jsou moje nároky na dobrej dokumunet, zvlášť v týhle citlivý oblasti. I tak je ale v Pěti zrozeních vidět spousta věcí, která je prostě strašně špatně - abych byl upřímněj, bylo mi po zlídnutí fakt smutno, fakt mi z toho nebylo hezky. Hnusná je i ta nemocnice samotná, já osobně bych tam nechtěl bejt ani minutu. Souhlasim s tim, že porodnice maj hodně co zlepšovat, odd. šestinedělí snad ještě víc (nejsem žádnej fanatickej zastánce toho, jak to dnes funguje), stejně jako souhlasim s tim, ať si každá ženská rodí tam, kde se (v rámci schůdnejch možností) cejtí nejlíp, ten dokument ale na mě působí tak, že byl natočenej jenom proto, aby to dnešní nemocniční porodnictví očernil a odsoudil. Je to u nás ale tak trochu pole neoraný a i špatně odvedenej dokument způsobil, že se o tom zase začalo trochu víc mluvit, takže i tohle bylo k něčemu dobrý. WTF moments: Ta krvavá bota už byla fakt moc. Koho překvapuje, že se u porodu objevuje i krev, tak nemá právo točit dokument o porodech. () (méně) (více)